IV.ÚS 333/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 333/24 ze dne 26. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 3 Tdo 850/2023-341, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2023 č. j. 10 To 56/2023-296 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. ledna 2023 č. j. 4 T 223/2022-241, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Semilech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem II. výroku o vině zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. 3. Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu zamítnul. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné. 5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že (pokud jde o jednání pod bodem I. výroku o vině) vylákal poškozenou, aby k němu nastoupila před svým domem do vozidla, při jízdě jí ukázal čtyři injekční stříkačky s neznámou tekutinou, poté vozidlo zastavil v lese, vytáhl ji z něj, nařídil jí, aby se svlékla do naha, což umocnil držením klacku, poté ji přivázal ke stromu tak, aby měla ruku nastavenou k aplikaci injekční stříkačkou, u toho jí řekl, že na pár hodin usne a pak se jí to bude líbit, a takto svázanou ji držel po dobu asi 10 minut, po celou tuto dobu byl u ní a injekční stříkačku jí držel asi jeden centimetr od ruky, načež po jejích opakovaných prosbách souhlasil, že ji pustí, s tím, aby si toto dobře zapamatovala, že jestli něco příště podělá, že to dokončí, přičemž v průběhu celého incidentu dal poškozené rovněž dvě facky, posléze ji rozvázal a odvezl domů. Dále (pokud jde o jednání pod bodem II. výroku o vině) stěžovatel přijel k domu, kde se nacházela tam bydlící poškozená se svým otcem a bratrem, a dožadoval se, aby za ním přišla, přičemž mlátil kovovou trubkou do silnice, následně vstoupil na zahradu a požadoval, aby byl vpuštěn do domu, načež rozbil nezjištěným předmětem okenní sklo a odešel. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nadále nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů. Soudy pominuly, že svědek vypověděl, že půjčil v rozhodný den stěžovateli auto po obědě, na který chodívá zpravidla kolem 11. hodiny, poškozená však tvrdila, a potvrzuje to i čas odmítnutí příchozího hovoru na jejím telefonu, o kterém se zmínila, že v 12:00 již byla se stěžovatelem nahá v lese, což se nedá stihnout. Poškozená ani nebyla schopna jednoznačně označit místo činu a cestu k němu. Stěžovatel též považuje za zvláštní, že poškozená čin nahlásila až po měsíci, přičemž v mezidobí se stěžovatelem trávila většinu svého času. 7. Stěžovatel se cítí znevýhodněn tím, že byl zamítnut jeho důkazní návrh prověrkou na místě, kterou navrhoval provést k tomu, aby bylo jednoznačně a nezaměnitelně určeno kde se skutek měl stát, kde byl zaparkován automobil, kterým měl s poškozenou k lesu přijet a zejména pak určena trasa, kterou měl s poškozenou absolvovat od automobilu k vlastnímu místu činu, a to právě k prokázání časových souvislostí, zejména pak k vyvrácení tvrzení poškozené, že cesta od zaparkovaného automobilu k místu činu trvala v řádu jednotek minut (3 minuty) ač trasa do místa činu tak jak tato byla vyznačena Policií České republiky v rámci přípravného řízení měla čítat délku cca 3 km s dobou chůze cca 50 minut. Takto by mohl zpochybnit pravdivost výpovědi poškozené. Soud uvedl, že stěžovatelem uváděné výpočty ze serveru mapy.cz byly prováděny po cestách, kdežto poškozená výslovně uvedla, že k místu činu nešli po cestě, ale přímo lesem, nicméně dle stěžovatele by pak šlo o jinou trasu, než jaká byla zdokumentována policejním orgánem v protokolu o ohledání místa činu. Nadto i cesta přímo lesem by stále trvala v řádu desítek minut, když jde o neschůdný terén. V těchto souvislostech stěžovatel navrhoval i výslech policistů, kteří prováděli ohledání místa činu. Rovněž navrhoval i znalecký posudek ke zjištění, zda poškozená nemá tendence ke lhavosti. Dále požadoval zajištění kamerového záznamu z objektu vodárny nacházející se v blízkosti místa činu, což soudy odmítly s tím, že tento s největší pravděpodobností již neexistuje a patrně by zachycoval pouze samotný objekt a nikoliv jeho okolí, aniž by stav záznamu reálně prověřily. 8. Svědkové vypovídali pouze o tom, co jim poškozená řekla a navíc ne zcela konzistentně. Soudy se též neřídily zásadou in dubio pro reo při výkladu sms zpráv. Pokud napsal "Evino (jedná se o pseudonym - pozn. AO ÚS) to seš fakt tak dementní nebo co si v tom lese nepochopila?", myslel tím, aby poškozená nepožívala omamné a psychotropní látky. 9. Pokud jde o druhý skutek, stěžovatel má za to, že pouze vstoupil na pozemek, jak činil v minulosti, když docházel za poškozenou, a poté co byl vyzván k jeho opuštění, tuto výzvu respektoval. Hodnocení soudů je zde nepřiměřeně přísné a rovněž opět odporuje zásadě in dubio pro reo. Nebylo prokázáno násilí či jeho bezprostřední pohrůžka. Pouhé bušení trubkou do silnice za ně nelze považovat. Navíc na tom, zda stěžovatel disponoval kovovou trubkou, se svědci neshodli. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Stěžovatelova argumentace směřuje proti hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 23). 12. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o problematiku tzv. opomenutých důkazů (viz níže), nebo zadruhé o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87); sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51); sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461); sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/25 SbNU 143); sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65); sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225) a další]. Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními záv