IV.ÚS 3330/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3330/14 ze dne 14. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem Nádražní 342, Horšovský Týn, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 273/2014-171 ze dne 30. 7. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jakož i práv jeho nezletilého syna, garantovaných v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud z obsahu přiloženého spisového materiálu zjistil, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 3 Nc 278/2013-143 ze dne 20. 5. 2014 svěřil nezletilého J., pro dobu před i pro dobu po rozvodu do výchovy a výživy matky (výrok I. a výrok IV.) a stěžovateli (otci nezletilého) uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého k rukám matky částkou 2.500,- Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2013 a pro dobu po rozvodu s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu rodičů (výrok II. a výrok V.); stěžovatel byl dále zavázán uhradit dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 4. 2014 v celkové částce 14.000,- Kč k rukám matky nejpozději do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Rozsah styku stěžovatele s nezletilým stanovil okresní soud tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat jednou za 14 dní každý sudý týden od pátku 16:00 hod. do neděle 18:00 hod. nepřetržitě, dále každý lichý čtvrtek v roce od 14:00 hod. do 18:00 hod. a každé liché úterý v roce od 14:00 hod. do 18:00 hod. O hlavních školních prázdninách je otec oprávněn stýkat se s nezletilým 14 dní v červenci a 14 dní v srpnu daného roku s tím, že termín styku oznámí matce doporučeným dopisem nejpozději do 30. 4. daného roku. O vánočních svátcích je otec oprávněn stýkat se s nezletilým každý rok od 27. 12. od 9:00 hod. do 1. 1. následujícího roku 19:00 hod., o jarních prázdninách pak každý sudý rok od soboty předcházející jarním prázdninám od 10:00 hod. do neděle následujícího týdne 16:00 hod. Soud dále rozhodl, že otec si syna převezme v místě bydliště matky a tamtéž jej po ukončení styku matce předá. Matka je povinna syna ke styku včas a řádně připravit. O jarních, vánočních a hlavních školních prázdninách běžný styk otce se synem odpadá (výrok VI.). Okresní soud rovněž zrušil rozhodnutí o předběžném opatření Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 15/2014-68 ze dne 17. 1. 2014 a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII., VIII. a IX.). Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 12 Co 273/2014-171 ze dne 30. 7. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV., V., VI., VII. a VIII. jako věcně správné potvrdil; pouze výrok III. změnil tak, že na dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 7. 2014 v částce 20.000,- Kč se otci povolují splátky po 500,- Kč měsíčně, splatné spolu s běžným výživným do zaplacení, počínaje měsícem září 2014 pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich. Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že péči o nezletilého jsou schopni zajistit oba rodiče, nicméně lepší podmínky, i podle ve věci vypracovaného znaleckého posudku, panují na straně matky. Svěření dítěte do střídavé výchovy by nebylo vhodné, a to jednak s přihlédnutím k přání nezletilého, které bylo vysloveno opakovaně bez přítomnosti rodičů, a rovněž s ohledem na přetrvávající vážné rozpory mezi rodiči. Krajský soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel po skončení soužití přispíval na výživu syna částkou 500,- Kč měsíčně, která nekryje ani náklady na zajištění obědů ve školní jídelně, ač věděl, že matka v době ukončení soužití neměla žádný příjem a po zajištění zaměstnání dosahovala velmi nízkých výdělků. Za tohoto stavu bylo možno dohodu rodičů o nákupu oblečení, potřeb do školy či o úhradě nákladů na kulturní a sportovní vyžití jen velmi těžko předpokládat. Odvolací soud shledal, že provedená úprava styku odpovídá věku nezletilého a umožňuje otci v širokém rozsahu podílet se na jeho výchově. Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž polemizoval se závěry obecných soudů stran splnění podmínek pro nařízení střídavé výchovy. Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že nezjišťoval aktuální stanovisko nezletilého, resp. že se spokojil s jeho vyjádřením z prosince roku 2013, které bylo poskytnuto ve vypjaté době, kdy rodiče zrušili společnou domácnost a probíhaly mezi nimi neshody ohledně styku s nezletilým, a které bylo navíc ovlivněno tendenčně pokládanými otázkami ze strany opatrovníka. Kromě toho bylo stanovisko nezletilého obecnými soudy nepřesně reprodukováno. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezletilý vyjádřil přání bydlet s matkou a otce navštěvovat, nicméně takto nezletilý své přání neformuloval. Nezletilý ke střídavé péči uvedl pouze tolik, že se bojí, že by se nemohl vrátit zpět k matce, což nijak blíže nerozvedl, a lze usuzovat, že se jednalo o názor vštípený matkou. Stěžovatel dále podrobně rekapituloval obsah znaleckého posudku zpracovaného Mgr. Ivanem Boříkem, přičemž kladl důraz zejména na vyjádření znalce v rámci výslechu před okresním soudem, že střídavá péče by nezletilému neškodila, v době šetření byli oba rodiče schopni dítě vychovávat a jejich komunikace byla na normální úrovni, mezi rodiči nebyla nenávist ani zášť. Stěžovatel zdůraznil, že informace týkající se neschopnosti rodičů komunikovat, z nichž okresní soud vycházel, se vztahovaly k období bezprostředně po jejich rozchodu. Po vydání předběžného opatření se situace mezi ním a matkou nezletilého uklidnila, přičemž jsou schopni se ve věcech nezletilého domluvit. Stěžovatel konstatoval, že po celou dobu vyvíjel snahu o dohodu s matkou a z jeho přístupu a jednání bylo nepochybné, že respektuje i druhého rodiče, tedy matku, jako výchovného činitele. Matka naproti tomu jednala zcela opačně, mařila pokusy o dohodu a usilovala o omezení výchovného působení stěžovatele na pouhý rodičovský styk, aby tak byla vytvořena bariéra mezi stěžovatelem a nezletilým. Ke střídavé výchově zaujala matka negativní stanovisko, aniž by svůj postoj argumentačně jakkoliv podložila. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že krajský soud měl při svém rozhodování zohlednit, že stěžovatel, na rozdíl od matky, uznává výchovnou roli druhého rodiče a považuje jej za osobu důležitou v životě nezletilého, a že to byl právě stěžovatel, kdo se vždy dokázal přizpůsobit situaci tak, aby byly co nejvíce šetřeny zájmy nezletilého. Stěžovatel závěrem na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, dle nějž jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mají- -li oba o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření dítěte do střídavé péče pravidlem, zatímco jiné řešení představuje výjimku. Veškeré uvedené podmínky byly dle názoru stěžovatele v případě nezletilého naplněny a nic tedy nebránilo tomu, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil krajský soud, který ve svém podání navrhl její zamítnutí, resp. odmítnutí, maje za to, že v odvolacím řízení přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, když nezletilého svěřil pro dobu před i po rozvodu rodičů do výchovy matky. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 30. 7. 2014 a v něm obsažené rozhodovací důvody, které stručně shrnul. Dodal, že svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rodičů musí v každé věci odpovídat zájmu konkrétně posuzovaného dítěte a nelze k takovému opatření mechanicky přistoupit tam, kde zájem nezletilého vyžaduje jiné řešení. Uvedené soud konstatoval při znalosti nálezu Ústavního soudu, jehož se stěžovatel dovolává. V replice, zaslané Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2015, stěžovatel opakovaně podrobil kritice krajský soud, že si ke dni svého rozhodnutí nezjistil aktuální stanovisko nezletilého, ač mu v tom z procesního hlediska nic nebránilo. Současně však stěžovatel ve svém podání zpochybnil význam přání nezletilého J., jež je sice důležité, ale nesmí být ze strany soudu přeceňováno z důvodu, že nezletilý není schopen vyhodnotit, s ohledem