IV.ÚS 3331/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3331/23 ze dne 28. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OLMAN SERVICE s. r. o., sídlem Jakuba Obrovského 1389/1b, Brno, zastoupené Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 53/2023-37 ze dne 18. října 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ad 19/2020-97 ze dne 15. prosince 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj č. j. 27463/9.30/19-15 ze dne 8. července 2020 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). Za uvedený přestupek byla stěžovatelce uložena podle § 35 písm. b) a § 46 zákona 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti pokuta ve výši 350 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 5783/1.30/20-5 sp. zn. S9-2019-463 ze dne 24. září 2020 zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že znaky závislé práce ukrajinských pracovnic ve vztahu ke stěžovatelce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce byly naplněny. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěry krajského soudu. S odkazem na svou judikaturu, z níž krajský soud při rozhodování vycházel, dovodil, že znaky závislé práce podle § 2 odst. 1 zákoníku práce byly ve věci naplněny, jelikož ukrajinské pracovnice práci vykonávaly osobně a soustavně v rozmezí jednoho týdne až několika let jménem a podle pokynů stěžovatelky. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že se krajský soud ani Nejvyšší správní soud řádně nevypořádaly s jejími argumenty, zejména krajský soud se při posuzování naplnění znaků závislé práce nezabýval jednotlivými aspekty u každé z pracovnic a nevyjádřil se k námitkám stěžovatelky týkajících se paní Hodya. Stěžovatelka také nesouhlasí s postupem vedlejšího účastníka a krajského soudu, odmítli-li stěžovatelkou navržené výslechy pana Svobody a pana Hurala pro nadbytečnost. Krajský soud se rovněž dostatečně nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že výpovědi ukrajinských pracovnic mohou být nedůvěryhodné pro jazykové překážky a že pokuta má pro ni likvidační povahu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. srpna 2007 (N 132/46 SbNU 237); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti stěžejně pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před Nejvyšším správním soudem a krajským soudem, s níž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině jednoduchého podústavního práva, nesouhlasí s tím, jak aplikovaly § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. 9. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku pečlivě odůvodnil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěrem vedlejšího účastníka, že ukrajinské pracovnice jménem stěžovatelky (na které byly hospodářsky či osobně fakticky závislé a podílely se na plnění jejího podnikatelského záměru) vykonávaly úklidové práce osobně a soustavně (byť v případě paní Hodya po dobu pouze jednoho týdne, kdy i výkon práce v takovém časovém úseku může představovat soustavný výkon práce). Rozhodnutí krajského soudu není formalistické ani rozporné s obecnými zásadami spravedlnosti, soud ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč vyhodnotil žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka jako nedůvodnou. 10. Namítá-li stěžovatelka, že vedlejší účastník i krajský soud odmítli její návrh na výslech pana Svobody a pana Hurala, krajský soud se ztotožnil s vedlejším účastníkem, že vyjádření navrhovaných svědků by nemohla ke skutkovému stavu přinést ničeho nového, neboť zde nebyla rozumná pochybnost o tom, že se stěžovatelka dopustila deliktního jednání (její tvrzení o výkonu závislé práce kontrolovaných cizinek pro obchodní společnost BA-ST vyhodnotil vedlejší účastník jako nevěrohodné) a za této situace navrhovaný výslech svědků provádět nemusel. Stěžovatelce se v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, podle níž soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy z výpovědí paní Pitra, Selianchyk a Yatsyschyn vyplynulo, že se podřizovaly pokynům osob, které si spojovaly se stěžovatelkou, rovněž pan Šmíd, zaměstnanec obchodní společnosti BAUHAUS a vedoucí obchodního centra uvedl, že ukrajinské pracovnice má na starosti zaměstnanec stěžovatelky pan Pavlík. 11. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou týkající se možné nedůvěryhodnosti výpovědi ukrajinských pracovnic z důvodu jazykových překážek. V bodě 96 odůvodnění krajský soud uvedl, že pracovnice odpovída