IV.ÚS 3335/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3335/20 ze dne 22. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. I. V., zastoupeného Mgr. Janem Pokorným, advokátem, sídlem Pernerova 293/11, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 10 To 304/2020-470 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. září 2020 č. j. 1 T 182/2014-449, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. V ústavní stížnosti navrhuje rovněž odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (viz níže). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v trestním řízení, vedeném u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 182/2014, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a dále mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby uhradil způsobenou škodu. Zkušební doba trvala do 23. 9. 2019. Jelikož se stěžovatel ve zkušební době dopustil dvou trestných činů (jednak zhruba deset měsíců neplnil svou vyživovací povinnost, a dále se dopustil trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky), neuhradil způsobenou škodu a dopustil se přestupku, rozhodl okresní soud napadeným usnesením o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu. Podle okresního soudu nevedl stěžovatel ve zkušební době řádný život a není možné očekávat polepšení. Je přitom irelevantní, že spáchaná trestná činnost byla odlišná. Stěžovatel se nepoučil z uložení výchovných trestů a trestnou činnost páchal nadále. Dále neuhradil způsobenou škodu, přičemž si této povinnosti byl vědom. Uvedl sice, že o ní nevěděl, avšak soud zjistil, že při vyhlašování rozsudku byl přítomen tlumočník. Zároveň bylo v jeho možnostech škodu alespoň částečně uhradit (teprve po více než pěti letech, v průběhu rozhodování o přeměně trestu, část škody uhradil). Podle okresního soudu tak nepřichází v úvahu jiný postup než nařídit výkon trestu odnětí svobody. 3. Proti usnesením okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Rovněž podle krajského soudu je zřejmé, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, což ostatně ani sám nepopírá. Soud již nemůže aplikovat jiné mírnější prostředky, neboť nejdelší možná zkušební doba byla vyčerpána. Krajský soud sice ocenil snahu stěžovatele vykonat všechny alternativní tresty a uhradit část způsobené škody. Přesto je však podle něj namístě, aby vykonal trest odnětí svobody. Rozhodující je chování odsouzeného během celé zkušební doby. Stěžovatel byl po odsouzení soudům nedostupný a nekomunikoval. Spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy nebylo pro okresní soud rozhodující, neboť po něm (v roce 2018) o přeměně trestu neuvažoval. Navíc k němu ani nelze přihlížet s ohledem na § 65 odst. 4 trestního zákoníku. Za důležité však krajský soud považoval spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. To je případem tzv. speciální recidivy, která je zpravidla důvodem pro nařízení trestu. Vzhledem k naměřeným hodnotám alkoholu v krvi je vyloučeno, že by o své podnapilosti nevěděl, jak tvrdil. Dále se krajský soud ztotožnil s hodnocením skutečnosti, že stěžovatel úmyslně neuhradil způsobenou škodu. Stěžovatel podle krajského soudu snahu po polepšení prokazuje až po skončení zkušební doby. Jiné rozhodnutí tak není přiměřené. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly účelem a funkcí trestu a nevypořádaly se s námitkami, které stěžovatel v toto směru vznesl. Uvedené otázky jsou podle stěžovatele pro danou věc natolik zásadní, že jejich pominutí představuje porušení ústavních práv. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1202/17 [(N 137/86 SbNU 315) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz)], z nějž dovozuje, že samo spáchání trestného činu v průběhu zkušební doby nemůže vést automaticky k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu. Podle stěžovatele je nežádoucí, aby soudy, které samy neměly pochybnosti o stěžovatelově upřímné snaze po nápravě, omezovaly své úvahy pouze na běh zkušební doby. Takový postup by byl nejen přehnaně formalistický, nýbrž i v rozporu se základním cílem trestního řízení (sc. účelem potrestání). Stěžovatel dostatečně prokázal svou snahu po nápravě, neohrožuje jakkoliv společnost a nahrazuje (i pomocí půjček) vzniklou škodu. V takové situaci je přeměna trestu proti smyslu původního odsouzení. Soudy se těmito okolnostmi náležitě a dostatečně nezabývaly. Stěžovatel je tak v absurdní situaci, kdy má být jeho snaha po naplnění smyslu trestního řízení zmařena v okamžiku, kdy je tento účel konečně naplňován. 5. Dále stěžovatel namítá, že soudy přehlédly zájem jeho nezletilého syna. Rozhodnutí soudů se nezabývá výpadkem v placení výživného, který se ho negativně dotkne. Tím méně pak absentují úvahy, podle nichž by měl zájem nezletilého ustoupit zájmu na výkonu trestu. 6. Stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť mu již byla doručena výzva k nastoupení trestu. Připomíná, že v řízení o jeho důvodné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3955/19 byla vykonatelnost podobných rozhodnutí s podobnou argumentací odložena. Svůj návrh odůvodňuje tím, že výkon napadených rozhodnutí by pro stěžovatele mohl představovat nezhojitelný zásah do jeho práv. S ohledem na zákonnou úpravu přitom stěžovatel nemůže žádat o odklad výkonu trestu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. 9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.