IV.ÚS 3337/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3337/21 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tyco Fire & Security Czech Republic, s. r. o., sídlem Líbalova 2348/1, Praha 11 - Chodov, zastoupené Mgr. Petrem Neumannem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 23 Cdo 3583/2019-2171, části II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2019 č. j. 4 Cmo 180/2018-2065, kterým byla potvrzena část I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018 č. j. 22 Cm 55/2011-1715 co do částky 892 514,60 Kč, a proti části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018 č. j. 22 Cm 55/2011-1715, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 892 514,60 Kč, a o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Siemens, s. r. o., sídlem Siemensova 2715/1, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Tomášem Černým, LL.M., MBA, advokátem, sídlem U Mlýnského kanálu 687/7, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 23 Cdo 3583/2019-2171, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se první stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudků obecných soudů s tvrzením, že obecné soudy nepřípustným způsobem zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), a to především do práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 3337/21. Druhá stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na rovnost účastníků v řízení zaručené čl. 36 odst. 1 (pozn. má být "čl. 37 odst. 3") Listiny. Usnesením ze dne 4. 1. 2022 č. j. IV. ÚS 3337/21-42, IV. ÚS 3413/21, Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení a rozhodl, že budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 3337/21. 2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že právní předchůdkyně druhé stěžovatelky se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala po první stěžovatelce zaplacení částky 107 386 303,20 Kč (skládající se celkem z 19 dílčích nároků) s odůvodněním, že její právní předchůdkyně s ní uzavřela formou několika písemných dokumentů vyhotovených v kontraktačním procesu smlouvu, jejímž předmětem byla kompletní dodávka a montáž stabilního hasicího zařízení, tzv. "sprinklerů", pro projekt obchodního a administrativního centra "Palladium Praha", byť následně nedošlo k podpisu navrhovaného textu komplexní písemné smlouvy o dílo. Městský soud po obsáhlém dokazování dospěl k závěru o důvodnosti tří nároků (poplatku za zařízení staveniště, vrácení dvou částek zaplacených na zálohovou fakturu a na neoprávněně vystavenou fakturu), proto napadeným rozsudkem uložil první stěžovatelce povinnost zaplatit druhé stěžovatelce částku 28 864 114,60 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu co do částky 78 522 188,60 Kč (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. až V. výrok). V odůvodnění se zabýval jednotlivými dílčími nároky, zejména podmínkami jejich vzniku (str. 114 a násl. odůvodnění rozsudku). 3. První stěžovatelka napadla odvoláním I. výrok (a závislé výroky III. až V.) rozsudku městského soudu, druhá stěžovatelka se odvolala proti II. výroku (a závislým výrokům III. až V.). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud) v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání druhé stěžovatelky (na základě jejího částečného zpětvzetí odvolání) proti části II. výroku rozsudku městského soudu, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 231 287 Kč s příslušenstvím (I. výrok), v části I. výroku, kterou bylo první stěžovatelce uložena zaplatit druhé stěžovatelce částku 16 964 114,60 Kč s příslušenstvím, a v části II. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 76 290 901,60 Kč s příslušenstvím, rozsudek městského soudu potvrdil (II. výrok), ve zbývající části I. výroku, kterou bylo druhé stěžovatelce uloženo zaplatit první stěžovatelce částku 11 900 000 Kč s příslušenstvím, a ve III. až V. výroku rozsudek městského soudu zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že "v zásadě" ke všem sporným skutkovým aspektům případu bylo provedeno rozsáhlé dokazování a závěry městského soudu vycházely z hodnocení provedených důkazů. Skutkový stav měl vrchní soud za úplně a přesně zjištěný městským soudem (kromě zjištění týkajících se nároku ze zálohové faktury). Vrchní soud se zabýval i použitelností výkladových pravidel na projevy vůle účastníků, (ne)závazností všeobecných smluvních podmínek a zaujal stanovisko k důvodnosti jednotlivých dílčích nároků. 4. Obě stěžovatelky podaly proti rozsudku vrchního soudu dovolání, první stěžovatelka jím napadla část II. výroku rozsudku vrchního soudu, kterou byl potvrzen vyhovující II. výrok rozsudku městského soudu ohledně částky 16 964 114,60 Kč s příslušenstvím, a druhá stěžovatelka napadla část II. výroku rozsudku vrchního soudu, kterou byl potvrzen zamítavý II. výrok rozsudku městského soudu ohledně částky 76 290 901,60 Kč s příslušenstvím, a III. výrok rozsudku vrchního soudu. Nejvyšší soud shledal, že dovolání druhé stěžovatelky proti III. výroku rozsudku vrchního soudu není přípustné (bod 25. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu) podle § 238 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a protože přípustnost jejího dovolání nezaložily ani formulované otázky (body 26. až 32. odůvodnění rozsudku) její dovolání odmítl (I. výrok). Také většina otázek vymezených první stěžovatelkou nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání (body 35. až 40. odůvodnění rozsudku), avšak Nejvyšší soud shledal přípustným (a důvodným) dovolání pro řešení otázky, zda je placení podle návrhu smlouvy konkludentní akceptací návrhu smlouvy, protože se při jejím řešení vrchní soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu (body 42. až 48. odůvodnění rozsudku), proto dovolání první stěžovatelky odmítl v rozsahu, v jakém byl napaden rozsudek vrchního soudu v části druhého výroku potvrzující I. výrok rozsudku městského soudu co do částky 892 514,60 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a zrušil rozsudek vrchního soudu v části druhého výroku, jíž byl potvrzen I. výrok městského soudu co do částky 16 071 600 Kč s příslušenstvím, a rozsudek městského soudu v části I. výroku co do této částky, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. (c) 2018 Nejvyšší soud | Prohlášení o přístupnosti | Kontakty | Bezbariérový přístup II. Argumentace stěžovatelek 5. První stěžovatelka považuje uplatněné nároky vůči ní za ryze účelový a nepodložený produkt, když se podle jejího názoru druhá stěžovatelka pokusila zhojit vlastní selhání na projektu Palladium. První stěžovatelka připomíná, že v řízení před obecnými soudy byl druhé stěžovatelce přiznán pouze jeden nárok z devatenácti, a to poplatek za zařízení stanoviště ve výši 892 514,60 Kč, dvěma nároky se bude po kasaci rozhodnutí zabývat městský soud. Podle ní jsou podstatou přiznaného nároku zásadně nesprávné závěry obecných soudů o uzavření smlouvy mezi stěžovatelkami, což má vliv nejen na přiznání tohoto nároku druhé vedlejší účastnici, ale může mít podstatný vliv i na další doposud neukončené řízení. Z tohoto důvodu ve II. části ústavní stížnosti podává velmi podrobný popis kontraktačního procesu v letech 2004 až 2006 a polemizuje se závěrem soudů o uzavření smlouvy o díle, když podle ní nelze považovat smlouvu o díle za platně uzavřenou. 6. Ve III. části ústavní stížnosti první stěžovatelka popisuje vývoj řízení před obecnými soudy s koncentrací na uvedený nárok (úhrada poplatku za zařízení stanoviště). Posléze (VII. část ústavní stížnosti) vytýká Nejvyššímu soudu formalistický postoj při posuzování jí formulovaných otázek přípustnosti dovolání. 7. Druhá stěžovatelka tvrdí, že s první stěžovatelkou byla uzavřena smlouva o díle, a to formou několika písemných dokumentů vyhotovených v průběhu kontraktačního procesu, jejímž předmětem bylo zhotovení kompletní dodávky a montáže sprinklerového stabilního hasicího zařízení; součástí smlouvy byly i všeobecné smluvní podmínky. Znalost těchto podmí