IV.ÚS 3340/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3340/23 ze dne 10. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Davídka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2957/2022-429, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2022 č. j. 16 Co 430/2021-359, a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. srpna 2021 č. j. 18 C 1/2020-321 a ze dne 17. října 2019 č. j. 18 C 53/2013-318, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu sp. zn. I. ÚS 950/22, vedeného ve věci jiné stěžovatelovy ústavní stížnosti, následující skutečnosti. 3. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal zaplacení částky 6 106 600 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2019 (dále též "první rozsudek obvodního soudu") vyloučil nároky na zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 42 000 Kč a na náhradu nemajetkové újmy za omezení stěžovatelova přístupu k informacím ve výši 347 000 Kč k samostatnému řízení (výrok I). V částce 66 301,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nepřiměřenou délku řízení žalobě vyhověl (výrok IV), ve zbytku žalobu zamítl (výroky II, III, V, VI, VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VIII a IX). 4. Z řízení o jiné stěžovatelově ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 950/22 je Ústavnímu soudu známo, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2021 č. j. 36 Co 6/2020-488 první rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výrocích II, III, VI, VII a VIII a zrušil ve výrocích IV, V a IX a v tomto rozsahu obvodnímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 3762/2021-588 odmítl dovolání stěžovatele. Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 950/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). 5. Obvodní soud dále napadeným rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 (dále též "druhý rozsudek obvodního soudu") rozhodl o nárocích vyloučených k samostatnému projednání. Zamítl jak žalobu v části týkající se zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 42 000 Kč (výrok I), tak v části týkající náhrady nemajetkové újmy za omezení stěžovatelova přístupu k informacím ve výši 347 000 Kč (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III). 6. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy za omezení stěžovatelova přístupu k informacím ve výši 347 000 Kč (výrok I), ve zbytku druhý rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Jde-li o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy, stěžovatel spatřoval podle městského soudu nesprávný úřední postup spočívající v omezení přístupu k relevantním informacím v tom, že nebyl přizván jako účastník ke stavebnímu řízení, že mu byla poskytnuta nesprávná informace o účastenství v řízení, že došlo ke ztrátě správního spisu, že stavební úřad nevyzýval povinné osoby k předložení stavební dokumentace a že bylo rozhodováno vyloučenými úředními osobami. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že většina vytýkaných pochybení se odrazila nebo v budoucnu odrazí ve správním rozhodnutí. Například opomenutí stěžovatele jako účastníka stavebního řízení bylo důvodem pro zrušení stavebního povolení. V těchto případech je třeba domáhat se náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, a nikoli za nesprávný úřední postup. Pokud jde o ztrátu spisu, ta by se odrazila v délce řízení, a ani v tomto ohledu není stěžovatelova žaloba důvodná. 7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady. Podle Nejvyššího soudu je rozhodnutí městského soudu založeno na závěru, že vytýkaná pochybení se odrazila či odrazí ve správním rozhodnutí, případně v délce řízení, a proto nejde o stěžovatelem tvrzený nesprávný úřední postup. Otázky, které stěžovatel vymezil v dovolání, se míjí s uvedeným závěrem městského soudu, stěžovatel tedy dovoláním brojí proti řešení jiných otázek, než na kterých rozhodnutí městského soudu závisí. Ve zbytku je pak dovolání zatíženo vadami, neboť stěžovatel jen kritizuje rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by formuloval konkrétní právní otázky a vymezil, v čem u nich spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dále zastavil řízení o dovolání v části směřující proti druhému rozsudku obvodního soudu, neboť rozhodnutí soudů prvního stupně nelze dovoláním napadat. II. Argumentace stěžovatele 8. Podle stěžovatele se obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevypořádaly s jeho námitkami a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Jejich pochybení je o to závažnější, že otázky týkající se odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup mají ústavněprávní rozměr s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny. Tím, že se Nejvyšší soud nevypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se porušení jeho základních práv, postupoval v rozporu s nálezy ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) a ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1113/16 (N 228/83 SbNU 559). 9. Stěžovatel od počátku řízení před obecnými soudy namítal, že mu ve správním řízení byl nezákonně odpírán přístup k informacím. V důsledku tohoto nezákonného postupu je stěžovatel v důkazní nouzi, což proti němu v řízení před obecnými soudy žalovaní zneužívají a vznáší námitky nejasnosti a neurčitosti jeho žaloby. Podle stěžovatele ale dle nálezu ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3456/18 (N 36/93 SbNU 21) nelze odmítnout přiznat náhradu újmy z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně výše újmy, má-li stav důkazní nouze stejné příčiny jako nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Výši náhrady újmy přitom obecné soudy mohly určit na základě "volné úvahy". 10. Konečně stěžovatel namítá, že se v jeho věci "během deseti let vystřídalo již šest předsedkyň senátu [a] dva asistenti soudkyně", v čemž spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. 12. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I rozsudku městského soudu a výroku II druhého rozsudku obvodního soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V tomto rozsahu tedy ústavní stížnost procesní předpoklady řízení splňuje. 13. V části směřující proti výroku II rozsudku městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Napadáno je totiž kasační rozhodnutí, kterým řízení neskončilo, a jelikož byla věc v dané části vrácena k dalšímu řízení obvodnímu soudu, má stěžovatel možnost domáhat se ochrany svých práv před obecnými soudy [shodně např. nález ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 1307/19 (N 103/100 SbNU 194), bod 22]. 14. V části směřující proti výrokům I a III druhého rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Uvedené výroky již byly zrušeny městským soudem, a Ústavní soud není příslušný k "rušení již zrušených" rozhodnutí (shodně např. již odkazovaný nález sp. z