IV.ÚS 3346/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3346/20 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Salm-Reifferscheidt-Raitzové, zastoupené Dr. Rainerem Frankem, advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2020 č. j. 7 As 287/2019-166, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019 č. j. 9 A 69/2016-139, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. února 2016 č. j. MV-80353-83/VS-2011, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. července 2015 č. j. MV-80353-73/VS-2011 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. dubna 2006 č. j. VS-953/51/2-1998, a o ústavní stížnosti zemřelé Idy Schoellerové, zastoupené Dr. Rainerem Frankem, advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2020 č. j. 7 As 287/2019-166, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2019 č. j. 9 A 69/2016-139, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. února 2016 č. j. MV-80353-83/VS-2011 a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. července 2015 č. j. MV-80353-73/VS-2011 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. dubna 2006 č. j. VS-953/51/2-1998, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, ministra vnitra a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost první stěžovatelky se odmítá. II. Řízení o ústavní stížnosti druhé stěžovatelky se zastavuje. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podanými na společné listině se stěžovatelky domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíce, že jimi byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 12 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů se podává, že ministr vnitra napadeným rozhodnutím ze dne 16. 7. 2015 č. j. MV-80353-73/VS-2011 zamítl žádost stěžovatelek o obnovu řízení ve věci zamítnutí žádosti jejich předka Huga Salm-Reifferscheidta (dále jen "H. Salm") o zachování československého státního občanství. Zmíněné rozhodnutí napadly stěžovatelky rozkladem, který ministr vnitra zamítl dalším napadeným rozhodnutím ze dne 22. 2. 2016 č. j. MV-80353-83/VS-2011. 3. Proti rozhodnutím ministra vnitra stěžovatelky podaly správní žalobu, kterou zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem. V odůvodnění uvedl, že správním rozhodnutím vydaným v původním řízení, o jehož obnovu stěžovatelky usilovaly, byla zamítnuta žádost H. Salma o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "dekret č. 33/1945 Sb."). Zmíněné správní rozhodnutí stojí na závěru, že nebylo prokázáno, že by se H. Salm činně zúčastnil boje za osvobození Československé republiky nebo že by trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Městský soud zdůraznil, že při posouzení důvodnosti žádosti o obnovu řízení není možno přihlížet ke skutečnostem či důkazům, které stěžovatelky uplatnily až po uplynutí tříleté lhůty k podání žádosti o obnovu řízení. Samotná žádost o obnovu byla podána ve lhůtě. Podání, která ji rozšiřovala a doplňovala, však byla učiněna až po jejím uplynutí, proto k nim a skutečnostem v nich uplatněným nebylo možno přihlížet. Ke včas uplatněným skutečnostem městský soud uvedl, že již v původním řízení se správní orgán zabýval přípisem Krajského národního výboru ze dne 9. 7. 1952 a prozatímním osvědčením podle § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb., nejde tedy o dříve neznámé skutečnosti, které by mohly odůvodnit obnovu řízení. Stejný závěr se týká i tvrzení, že H. Salm jen z důvodu nátlaku nacistů podepsal dotazník ke zjištění německé státní příslušnosti. Městský soud dále podrobně popsal, proč ani další stěžovatelkami předkládané skutečnosti a důkazy nemohly být podkladem pro obnovu řízení. 4. Následnou kasační stížnost stěžovatelek Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůvodnou námitku nicotnosti rozsudku městského soudu a správních rozhodnutí. Stěžovatelky spatřovaly nicotnost v tom, že dekret č. 33/1945 Sb. obsahuje již konzumovaný právní předpis, na jehož základě nelze vydat konstitutivní rozhodnutí, jímž by se odnímalo státní občanství. Z tvrzené nicotnosti správních rozhodnutí stěžovatelky dovozovaly nicotnost rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud uvedl, že použití dekretu č. 33/1945 Sb. není v rozporu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity práva, použije-li se dekret toliko na posouzení v minulosti již proběhlých jednání, tj. tehdy, nejde-li o jeho užití konstitutivního charakteru [nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04 (N 133/37 SbNU 675)]. V posuzované věci šlo o rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení o zachování československého státního občanství, nejde v něm o konstitutivní užití dekretu č. 33/1945 Sb. Také samotné rozhodnutí o nezachování čsl. státního občanství H. Salma je rozhodnutím deklaratorním. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že po uplynutí tříleté lhůty k podání žádosti o obnovu již nelze v řízení o povolení obnovy uvádět nové skutečnosti či důkazy, které nebyly ve lhůtě uplatněny a jimiž má být žádost odůvodněna. Souhlasil i s hodnocením, že za dříve neznámé skutečnosti nelze považovat skutečnosti, o nichž H. Salm věděl (tj. že se narodil české matce, že byla část jeho pozemků zabavena pro válečné účely, že byl jeho zdravotní stav špatný a z jakých příčin, že udělil souhlas s užitím svých pozemků pro národní pouť, že se odvolal proti uvalení vnucené správy na svůj majetek). Na existenci dopisů státního prezidenta Emila Háchy říšskému protektorovi odkazoval H. Salm již v žádosti podané v roce 1945, nešlo tak o skutečnost jemu neznámou. Již ve své žádosti z roku 1945 se H. Salm zabýval vnucenou správou svého majetku a zmiňoval zde, že ukrýval MUDr. Kyzlinga a kněze Aloise Pekárka, nejde tedy o neznámé skutečnosti v původním řízení. II. Argumentace stěžovatelek 5. Stěžovatelky namítají, že o žádosti o obnovu řízení rozhodoval správní orgán prvního stupně, ačkoli podle § 100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), měl rozhodovat orgán, který v původním řízení rozhodoval v posledním stupni. Z tohoto důvodu jsou podle stěžovatelek nicotná správní rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi a rovněž i napadené rozsudky. 6. Nové důkazy o chování H. Salma za války vedou k závěru, že zejména ukrývání MUDr. Kyzlinga a Aloise Pekárka při zohlednění fyzické nemohoucnosti H. Salma lze postavit naroveň odbojové činnosti podle § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. Nové důkazy o přístupu orgánů veřejné moci k H. Salmovi odůvodňují závěr, že na něj stát po dobu nejméně 56 let nahlížel jako na československého (českého) státního občana, což v kombinaci s vydáním osvědčení typu B o zachování státního občanství založilo tzv. funkcionální občanství H. Salma. Osvědčení typu B se vydávalo osobám, které se podle § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. až do skončení řízení o zachování občanství považovaly za československé státní občany. K tzv. funkcionálnímu občanství stěžovatelky odkázaly na nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39). Ještě před podáním podnětu k pokračování řízení o zachování občanství státní orgány hleděly na H. Salma jako na českého státního občana, čímž dokonce odůvodnily rozhodnutí o určení vlastnického práva stěžovatelek k pozemkům. 7. Pominul-li městský soud některé důkazy s nesprávným odůvodněním, že byly předloženy opožděně, a je-li současně povinen je provést, pak není možné, aby je provedl Nejvyšší správní soud namísto městského soudu. Tím, že Nejvyšší správní soud prováděl důkazy bez ústního jednání, podle stěžovatelek porušil jejich právo vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Dále stěžovatelky Nejvyššímu správnímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s nálezem sp. zn. I. ÚS 98/04 vydaným ve věci původního rozhodnutí o zachování československého státního občanství H. Salma. Oba správní soudy se opomněly zabývat tzv. funkcionálním občanstvím. Nevypořádaly se ani s námitkou, že správní orgány v rozporu se zásadou legitimního očekávání pokračovaly v řízení o zachování československého státního občanství. V pokračování tohoto řízení stěžovatelky spatřují libovůli orgánů veřejn