IV.ÚS 3349/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3349/18 ze dne 9. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky akad. arch. Jaroslavy Mrázové, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2018 č. j. 28 Cdo 2467/2018-636 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 22 Co 186/2017-598, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. Trailer, a. s., sídlem Dvořisko 1219, Choceň, zastoupené JUDr. Adélou Francúzovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, a 2. Kögel, s. r. o., sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byla porušena její základní práva a svobody podle čl. 1 až 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 11. 2016 č. j. 11 C 47/2007-467 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o určení, že do dědictví po Marii Mrázové, zemřelé dne 21. 12. 1971, patří ve výroku blíže specifikované pozemky (dále jen "předmětné pozemky") (výrok I), a stěžovatelce bylo uloženo na nákladech řízení zaplatit první i druhé vedlejší účastnici (jako žalovaným) každé částku 57 048 Kč (výrok II a III) a České republice částku 11 940 Kč (výrok IV). Uvedený soud s poukazem na právní názor vyjádřený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu ve výrocích I a IV jako věcně správný potvrdil, ve výrocích II a III jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit první vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem ve výši 26 124 Kč a druhé vedlejší účastnici 19 892 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je každé z nich povinna nahradit i náklady odvolacího řízení ve výši 6 728 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že předmětné pozemky přešly na stát přede dnem 25. 2. 1948, že se stěžovatelka neúspěšně domáhala jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a že domáhá-li se svého vlastnického práva ke stejným nemovitostem podle obecných právních předpisů s tvrzením, že zemřelá (její matka) vlastnické právo nepozbyla, nejde o přípustný právní prostředek ochrany vlastnictví. 4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl (mj.) k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud otázky označené v dovolání vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obecné soudy v předchozím řízení nesprávně aplikovaly restituční předpisy, protože se na daný případ nevztahovaly, a proto měly být použity předpisy obecné občanskoprávní. K tomu uvedla, že od zahájení řízení trvala na konstrukci uplatněného nároku tak, že předmětné pozemky patří do dědictví po její matce, která byla výlučným vlastníkem těchto pozemků v době, kdy je převzal stát v souvislosti se znárodněním podniku jejího otce. Nelze akceptovat názor obecných soudů, že došlo-li k převzetí nemovitosti bez právního důvodu, tak i na tento případ pamatují právě restituční předpisy, a těch mělo být užito. V daném případě došlo k odnětí předmětných pozemků osobě, které nepatřily, tedy nikoliv bez právního důvodu jejich vlastníkovi, ale "nevlastníkovi", neboť vůči její matce nebyl žádný právní úkon směřován. Nelze tak dospět k závěru o jakémkoliv odnětí. 6. Obecné soudy se podle stěžovatelky měly vypořádat s přechody vlastnického práva k předmětným pozemkům před jejich odnětím a teprve poté aplikovat příslušné právní předpisy. Za neprokázaný označila stěžovatelka závěr krajského soudu, že převod předmětných pozemků na její matku byl neplatný nebo že tyto byly začleněny do továrny jejího otce a užívány s ní coby hospodářský celek. Jestliže totiž byly matkou převedeny na otce v roce 1943, těžko mohly být do roku 1945, tedy ve válečném období, zařazeny do výrobního podniku, zastavěny a užívány jako nerozlučný celek. Stěžovatelka má za to, že trhovou smlouvou ze dne 20. 10. 1945 byly předmětné pozemky platně převedeny zpět do matčina vlastnictví a tyto nemohly být zestátněny dekretem presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, který nabyl účinnosti dne 27. 10. 1945, protože netvořily nerozlučný celek s továrnou, navíc šlo o pozemky zemědělské a jako takové byly využívány. 7. Za správný považuje stěžovatelka pouze právní závěr obecných soudů, že se na danou věc nevztahují restituční předpisy, protože k odnětí vlastnického práva (navíc jejich "nevlastníkovi") došlo před rozhodným obdobím, odmítá však názor, že v případě, kdy nelze užít restitučních předpisů, nelze užít ani předpisů obecných. Irelevantním má podle stěžovatelky být právní závěr o nutnosti ochrany vlastnického práva aktuálně zapsaných vlastníků s ohledem na sedmdesátiletou historii pozemků, neboť ona ani její právní předchůdkyně v době perzekuce své vlastnické právo vykonávat nemohly. K tomu dodala, že vedlejší účastnice i jejich právní předchůdci věděli, že od roku 1992 jsou uplatňovány na předmětné pozemky nároky, a tudíž nemohli být v dobré víře, že je nabývají od státu, který je má v nenapadnutelném a právně bezvadném vlastnictví. Dovolávat se nevykonávání práv v době nesvobody a považovat to za konkludentní podporu tvrzení o právně bezvadném přechodu vlastnického práva považuje stěžovatelka za tendenční a amorální. 8. Závěrem stěžovatelka poukázala na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu týkající se přepjatého formalismu s tím, že z hlediska naplnění spravedlnosti je podstatné, že pozemky byly nejprve zestátněny na základě Benešových dekretů, a to neoprávněně a v rozporu se zákonem, v perzekuci pokračoval komunistický režim, který její rodině nic nevrátil, a ani jí neposkytl náhradu, naopak s jejich majetkem hospodařil způsobem, který před "ukončením nároků" stěžovatelčiny rodiny vedl k insolvenci a rozprodání majetku třetím osobám. Hodnocení uplatnění daného nároku jako nepřípustné rozšíření majetkových restitucí stěžovatelka považuje za nepřijatelné, a závěr, že bylo možné se nároků domáhat v době do února 1948 nebo do listopadu 1989, za zcela irelevantní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjiš