IV.ÚS 3349/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3349/21 ze dne 12. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 4 Tdo 951/2021-335, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2021 č. j. 10 To 321/2020-283 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. července 2020 č. j. 1 T 151/2019-194, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 337 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (déle jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení § 337 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že v květnu 2019 řídil bez závažného důvodu motorové vozidlo, ačkoliv mu byl opakovaně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky a šest měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě listinných důkazů a doznání stěžovatele. Okresní soud přihlédl k tomu, že stěžovatel byl v minulosti již pro trestné činy odsouzen, avšak vzhledem k jeho dosavadnímu způsobu života potenciální společenské škodlivosti nepřistoupil k trestu odnětí svobody. V odůvodnění pak okresní soud neakceptoval návrh na podmíněné zastavení trestního řízení, který stěžovatel odůvodňoval poskytnutím záruk za jeho chování v podobě četných finančních darů neziskovým organizacím a tvrzením, že vede dlouhodobě spořádaný život. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a sám nově stěžovatele odsoudil k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří let. S námitkami stěžovatele, že okresní soud nedostatečně zhodnotil, zda jednání obžalovaného dosahuje intenzity trestného činu a nesprávně aplikoval zásadu subsidiarity trestní represe, se krajský soud vypořádal s tvrzením, že projednávaný čin co do škodlivosti nevybočuje z běžně se vyskytujících případů. Trest je podle krajského soudu adekvátní, jelikož stěžovatel porušil zájem na řádném výkonu rozhodnutí orgánů veřejné moci. Krajský soud přihlédl ke zjištěné zmenšené příčetnosti stěžovatele a na základě znaleckého posudku konstatoval, že i když zmenšená příčetnost snížila škodlivost stěžovatelova jednání, nebylo to v takové míře, aby z jeho jednání nemohla být vyvozena trestní odpovědnost. Promítl to však do svých úvah o přiměřeném trestu. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu byla většina stěžovatelem uplatněných námitek jen skutkové povahy. Nadto byly tyto námitky uplatněny v předchozích fázích řízení a soudy se s nimi dostatečně vypořádaly, stejně jako s uplatněnými důkazními návrhy. Dále neporušily ani zásadu subsidiarity trestní represe. Námitka trestu uloženého v rozporu s účelem trestání nespadá pod žádný z dovolacích důvodů. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k zásadním pochybením spočívajícím v opomenutí stěžejních důkazů, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud podle něj nedostatečně odůvodnil, že pro údajnou nedůvodnost námitky v dané věci nejde o případ tzv. opomenutých důkazů. Jelikož měly výslechy svědků relevantní souvislost s předmětem řízení, disponovaly náležitou vypovídací potencí a zároveň nebyly ani nadbytečné. Argumenty soudů nespadají do žádného z kritérií, které Ústavní soud vymezuje pro odmítnutí důkazů v nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239). 6. Stěžovatel také uvádí, že uložený druh trestu je v rozporu se samotným účelem trestu. Nejvyšší soud se dostatečně s touto námitkou nevypořádal, když ji odmítl s odůvodněním, že v rámci dovolacího důvodu nelze namítat uložení nepřiměřeného trestu. Stěžovatel však nenamítal pouze jeho nepřiměřenost, ale především jeho nepřípustnost pro rozpor s účelem trestu. Obecné soudy totiž důsledky uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel pro budoucí život pachatele plně nezvažovaly. Uložení dalšího zákazu tak nekoresponduje se zásadou individualizace trestu. Soudy také nedostatečně přihlédly k tomu, že stěžovatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti podle § 27 trestního zákoníku, a měly tudíž s ohledem na nízkou společenskou škodlivost činu zvážit, zda by měl být pachateli udělen adekvátní peněžitý trest. Při svém rozhodování tak soudy nedostatečně zohlednily princip subsidiarity. Na základě výše uvedeného soudy znesnadnily stěžovatelovu dopravu do práce, která je dlouhodobě jeho primární náplní života, což mělo za následek kriminalizaci jinak spořádaného a pracujícího občana. 7. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy při své činnosti porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Jak Ústavní soud konzistentně zdůrazňuje, součástí demokratického právního státu je i zásada právní jistoty, spočívající v tom, že obecné soudy v případě, že se odchýlí od předchozí judikatury, musí svůj postup přesvědčivě vysvětlit. Tím, že k přesvědčivému vysvětlení nedošlo, bylo bezdůvodně zasaženo do stěžovatelovy právní jistoty. 8. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na zrušení § 337 trestního zákoníku. Toto ustanovení představuje podle jeho názoru relikt totalitní moci, neboť bylo do nové kodifikace trestního práva přijato prakticky beze změn ze starého trestního zákona, kde sloužilo jako nástroj vymáhání represivní státní moci postavené na komunistické ideologii. V současné době jednání popsané v § 337 trestního zákoníku již ovšem nenese takovou míru společenské škodlivosti, aby bylo humánní jej definovat a postihovat jako trestný čin s možností trestu odnětí svobody. O tom svědčí mimo jiné i skutečnost, že maření úředního rozhodnutí a vykázání není ve většině států Evropské unie trestným činem. Smysl a účel zákona by mohl být adekvátně chráněn prostřednictvím přestupkového řízení, čímž by došlo k dekriminalizaci mnoha jinak bezúhonných osob a stejně tak i snížení fiskálních nákladů spojených s trestním řízením a výkonem trestu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci