IV.ÚS 335/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 335/24 ze dne 10. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 101 Co 207/2023-1342 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. května 2023 č. j. 30 P 116/2021-1277, 12 P a Nc 426/2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a a) nezletilé A. B. a b) V. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se v posuzovaném řízení zabývaly návrhem stěžovatele (otce) na změnu úpravy poměrů k nezletilé dceři. Stěžovatel navrhoval, aby byla nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů tak, aby v péči matky V. B. (dále jen "matka") byla vždy od pátku sudého týdne od 19.00 hodin do pátku lichého týdne do skončení školní výuky a v péči stěžovatele od pátku lichého týdne do skončení školní výuky do pátku sudého týdne do 19.00 hodin a dále navrhoval speciální úpravu péče pro období prázdnin. 3. Okresní soud Praha-východ napadeným rozsudkem návrh stěžovatele na úpravu poměrů nezletilé zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že současný rozsah styku stěžovatele s nezletilou, tedy v každém lichém týdnu od pátku 13.00 hodin do pondělí 7.45 hodin sudého týdne (spolu se zvláštní úpravou o prázdninách), byl zaveden rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 10. 2018 č. j. 29 Nc 38/2018-313 a potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019 č. j. 101 Co 59/2019-558. Následně stěžovatel opakovaně žádal o změnu rozsahu styku s nezletilou, konkrétně jeho rozšíření, ale jeho návrhy byly soudy postupně zamítnuty. 4. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel v odvolání změnil petit návrhu, upustil od striktní střídavé péče a navrhnul "asymetrickou" střídavou péči v rozsahu - každý lichý týden v roce od čtvrtku od skončení školní výuky do pondělí sudého týdne před zahájením výuky a dále v každý sudý týden od čtvrtku od skončení výuky do pátku sudého týdne před zahájením výuky. 5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po krátkém shrnutí dosavadního průběhu řízení poukazuje na vadný postup soudů. Soudy podle jeho názoru neprokázaly dostatečně silný legitimní důvod pro vyloučení střídavé péče. Nesouhlasí s tím, jak obecné soudy negativně posuzují jeho osobnost, přístup k matce nezletilé a vytýká jim, že se stále dokola vrací k odůvodnění již několik let starých rozhodnutí. Rozhodnutí soudů jsou v dané věci podle něj stereotypním odůvodňováním výlučné péče matky a vymýšlením důvodů, proč nedát stěžovateli více prostoru pro rozvoj nezletilé. V tomto směru stále opakuje, že soudy pravděpodobně nepochopily situaci, když jako důkaz nerespektování matky a její péče dávají mj. to, že se mu nelíbí, když nezletilá přijde s neostříhanými vlasy a špinavými nehty, nebo že by se nezletilá měla více učit do školy. Stěžovatel rovněž nechápe, proč obecné soudy nemohly jeho péči "rozšířit o jeden den" oproti dosavadnímu stavu. 7. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22 nebo ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ze kterých podle něj jednoznačně vyplývá, že závěr o nevhodnosti střídavé péče nemůže soud odůvodnit obecným odkazem mimo jiné na komunikační potíže rodičů a nedostatečný vzájemný respekt k rodičovské roli druhého. V daném případě jsou podle něj splněna kritéria pro nařízení střídavé péče a v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1349/22 by měla nastoupit určitá "presumpce" nařízení střídavé péče. Poukazuje rovněž na nařízení střídavé péče jakožto důležitého psychologického nástroje pro rodiče. Podle stěžovatele jde o důkaz rovného postavení rodičů a tedy o jakousi symboliku vnímání rodičovství jako sdíleného nejen pro rodiče, ale hlavně pro dítě. V rozporu s tím však obecné soudy postavily svůj zamítavý postoj na neprokázané obavě, že by stěžovatel při svém působení na nezletilou mohl způsobit ochromení jejích citových vazeb k matce a poukazují na nevhodnost zaměření stěžovatele na učení se s dcerou. Stěžovatel soudům vytýká, že nezohlednily jeho zájem o vzdělávání nezletilé, konkrétně jeho snahu o mimoškolní vzdělání a aktivity (kroužek sebeobrany, keramiky, flétny aj.) a nevyslyšely jeho přání, aby s ním nezletilá mohla trávit více času o prázdninách v zahraničí (v pronajatém bytě v mexickém Cancúnu). 8. Porušení základního práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že při jednání dne 15. 11. 2023 u odvolacího soudu byli účastníci řízení odděleni od soudkyň plexisklem a stěžovatel trpící lehkou nedoslýchavostí slyšel jen část toho, co bylo na jednání řečeno (soudkyně hlas nezesílila). Dále stěžovatel vytýká předsedající soudkyni, že mu nedovolila zasazovat jeho vysvětlení do nezbytného kontextu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). 12. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud opakovaně ve svém rozhodování zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu. 13. Ústavní soud ve věci střídavé péče dovodil, že pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte [nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče však není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo