IV.ÚS 3351/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3351/19 ze dne 12. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Boženy Voldřichové, zastoupené Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019 č. j. 24 Cdo 1075/2019-142 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 19 Co 290/2018-105, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 340/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 10. 2019, navrhuje stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. X1 a parc. č. X2, zapsaných pro obec a katastrální území B., na LV č. X3, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 3. 2018 č. j. 7 C 295/2017-74 bylo žalobě vyhověno a určeno vlastnické právo stěžovatelky k předmětným pozemkům. K odvolání vedlejší účastnice byl tento rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 11. 2018 č. j. 19 Co 290/2018-105 tak, že se žaloba zamítá. 3. Obecné soudy na základě provedeného dokazování zjistily, že k předmětným pozemkům existuje duplicitní zápis vlastnického práva, a to pro stěžovatelku i vedlejší účastnici. Předmětné pozemky, respektive původní pozemek parc. č. X4, z něhož tyto pozemky vznikly, v minulosti vlastnila Antonie Procházková, která je v období několika měsíců dvakrát převedla na různé subjekty. Poprvé tak učinila na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1978, kterou uzavřela s Místním národním výborem Suchomasty za účelem výstavby bytových jednotek. Tato smlouva byla platná, neboť podle tehdy platných právních předpisů smlouva, kterou se nabývaly nemovitosti do socialistického vlastnictví, nevyžadovala registraci ani zápis do evidence nemovitostí. Zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, stanovil pouze povinnost ohlásit tuto smlouvu k zápisu, ani její nesplnění však nemělo za následek neúčinnost či neplatnost smlouvy a nemělo žádný vliv na řádné nabytí vlastnického práva k pozemku pro stát. Vlastnické právo vedlejší účastnice bylo v katastru nemovitostí evidováno až od roku 2002 na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1978 a později i na základě ohlášení příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 28. 1. 2003. 4. Dále Antonie Procházková uzavřela dne 14. 12. 1978 darovací smlouvu, kterou mimo jiné převedla tentýž pozemek na svého syna Miroslava Procházku. Tato darovací smlouva byla registrována Státním notářstvím v Berouně. Miroslav Procházka následně v roce 1983 převedl tento pozemek na základě kupní a darovací smlouvy na Ivana Hospodára a Václava Prokeše, od nichž jej koupili na základě kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1986 stěžovatelka a její bývalý manžel. Obě tyto smlouvy byly schváleny Místním národním výborem Suchomasty a registrovány Státním notářstvím v Berouně. Vlastnické právo stěžovatelky a jejího bývalého manžela bylo zapsáno do evidence nemovitostí na základě uvedené kupní smlouvy, výlučné vlastnické právo stěžovatelky pak bylo zapsáno na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 3. 7. 1991. Zápis byl v obou případech proveden v krátké časové návaznosti na tyto smlouvy. Obecné soudy konstatovaly, že i když byla darovací smlouva ze dne 14. 12. 1978 neplatná z důvodu, že v době jejího uzavření již Antonie Procházková nebyla vlastnicí původního pozemku, tato smlouva i všechny následné převody byly řádně zapsány v evidenci nemovitostí, a proto stěžovatelka nenese žádnou vinu na neplatnosti uskutečněných transakcí. Na vzniku duplicitního vlastnictví se žádným svým úkonem či pasivitou nepodílela. 5. Protože se stěžovatelka nikdy fakticky nechopila držby původního pozemku (neovládala jej), a tedy nesplnila podmínku vydržení vlastnického práva podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), obecné soudy přistoupily k řešení střetu dvou nabývacích titulů. Učinily tak s ohledem na právní názor Ústavního soudu [vyslovený např. v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163) nebo nálezu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 663/15 (N 211/79 SbNU 407)], podle něhož právní úprava účinná do 31. 12. 2013 umožňovala nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Tento právní názor promítl do své rozhodovací praxe i Nejvyšší soud (např. rozsudek ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Za účelem řešení střetu dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka je třeba nalézt praktickou shodu mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby bylo zachováno maximum každého z nich. Není-li to možné, musí být výsledek takový, aby byl slučitelný s obecnou ideou spravedlnosti [nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359)]. 6. Krajský soud souhlasil s okresním soudem, že ve prospěch zachování vlastnického práva stěžovatelky svědčí délka, která uplynula od jeho zápisu do evidence nemovitostí (tehdy se zápis týkal nejen jí, ale i jejího bývalého manžela) do zápisu vlastnického práva vedlejší účastnice do katastru nemovitostí v roce 2002, dále pasivita vedlejší účastnice jako vlastnice nejen po celou dobu od roku 1978 do roku 2002, ale i poté, zásadní podíl státu na vzniku dané situace, a dobrověrnost stěžovatelky o vlastnickém právu, které bylo správními akty státu opakovaně potvrzováno. Oproti okresnímu soudu však krajský soud zvažoval i další významné okolnosti, kterými byl účel a způsob využití pozemku oběma stranami, když bylo nesporné, že stěžovatelka se nikdy faktické držby pozemku neujala a stát kupoval pozemky za účelem výstavby bytových jednotek, k čemuž následně došlo (objekty bydlení čp. 99 a čp. 100 byla postaveny na pozemcích st. č. X1 a X5 a na pozemku st. č. X6). Sama stěžovatelka před krajským soudem doplnila, že tyto stavby zde stály již v roce 1986 a že patřily bytovému družstvu. Již tehdy věděla, že ostatní pozemky přiléhající k objektům domů, tedy i pozemek par. č. X7, je užíván vlastníky nebo nájemci bytových jednotek k parkování, k příchodu k nemovitosti a jako předzahrádka. 7. Za této situace krajský soud zkoumal, jaký byl skutečný záměr stěžovatelky při koupi těchto pozemků, tedy co ji vedlo ke koupi obou pozemků zastavěných stavbami k bydlení ve vlastnictví třetí osoby. Jak stěžovatelka objasnila před okresním soudem, jediným důvodem, pro který je koupila, byla její snaha získat rekreační objekt č. p. X8, který byl spolu s nimi zapsán na stejném listu vlastnictví. Tehdy byla totiž přesvědčena, že pokud objekt k rekreaci získat chce, musí k tomu zakoupit veškeré pozemky zapsané na stejném listu vlastnictví. S tímto zjištěním koresponduje i její postoj k oběma pozemkům, o jejichž užívání faktický zájem nejevila, ani nejednala s vlastníkem objektu. To učinila až kolem roku 1995 poté, co od nájemců bytového domu zjistila, že snad jsou nějaké problémy s pozemkem, na kterém stojí jejich dům. V roce 1995 se tak dostavila na bytové družstvo, aby připomněla, že je vlastníkem pozemku, na kterém stojí dům. Bytové družstvo však argumentovalo tím, že má řádný titul řádnou smlouvu na výstavbu bytového domu. Z jednání na družstvu měla stěžovatelka získat určité pochybnosti o svém vlastnickém právu k pozemkům, avšak žádné relevantní kroky v té době (z osobních důvodů) nepodnikla. Ani později pak žádné aktivní jednání ve smyslu výkonu svého vlastnického práva k předmětným pozemkům neučinila, a tedy jako vlastník pozemek (par. č. X7) neužívala a neužívá. Všechny tyto další okolnosti vztahující se k účelu koupě obou pozemků v roce 1978 na straně státu či v roce 1986, případně 1991, na straně stěžovatelky krajský soud hodnotil spolu s těmi hledisky, jimiž se zabýval již okresní soud. 8. Skutečnost, že stěžovatelka situaci dvojího zápisu nijak nezavinila, vzal krajský soud v úvahu jako hledisko významné, avšak nikoli určující a prioritní. I přes hledisko zachování důvěry stěžovatelky v akty veřejné moci krajský soud nemohl pominout princip přiměřenosti, tedy vyhodnocení toho, zda by se v daném případě rozhodnutí spočívající v odnětí vlastnického práva vedlej