IV.ÚS 3353/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3353/20 ze dne 2. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 11 Tdo 674/2020-1909, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2020 č. j. 3 To 15/2020-1560 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. prosince 2019 č. j. 3 T 70/2019-1411, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se zkráceně dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby od jarních měsíců roku 2018 do 16. 8. 2018 v místě svého trvalého bydliště za účelem následného zpracování do využitelné podoby pro toxikománii v několika stadiích růstu pěstoval nejméně 133 kusů rostlin konopí o velikosti od 20 do 190 cm, přičemž nejméně dalších 111 kusů rostlin konopí bylo již vypěstováno, sklizeno a nacházelo se v půdních a dalších prostorách domu ve stadiu sušení. Nedovoleně tak vyráběl a přechovával psychotropní látku tetrahydrokanabinol (THC) s množstvím účinné látky vyšším než 0,3 % THC uváděné v dikci § 24 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách (dále jen "zákon o návykových látkách"), tedy v množství větším než malém, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 3 T 131/2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. 8 To 102/2018 odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, a dále k trestu propadnutí věci. Za to a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. 2 T 63/2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. 3 To 124/2019, byl stěžovatel podle § 283 odst. 2 za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných ve výrokové části rozsudku, vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. 2 T 63/2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. 3 To 124/2019, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. 5. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud jasně a přesvědčivě vysvětlil, proč se neztotožnil s námitkou stěžovatele týkající se údajné podjatosti soudkyně okresního soudu JUDr. Adély Pluskalové. K problematice nevymahatelnosti českých předpisů, které stěžovatel považuje za technické normy, a na jejichž neoznámení Evropské komisi pohlíží jako na porušení unijního práva, uvedl, že okresní soud i krajský soud v daném ohledu podrobně a správně rozvedly své úvahy a přiléhavě vyložily stěžejní body úpravy nakládání s návykovými látkami v intencích zákona o návykových látkách, které vycházejí z mezinárodních závazků, k nimž Česká republika ohledně nakládání s omamnými a psychotropními látkami přistoupila. Zdůraznil, že stěžovatel za celou dobu, po kterou se dopouští páchání trestné činnosti, nekriticky vychází ze svého bezdůvodného přesvědčení, že pěstování konopí a jeho užití je bez dalšího prospěšná činnost, přičemž opomíjí existenci podmínek, které zákonodárce s takovým postupem pojí. Poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3354/16 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého ani před namítanými novelami zákona o návykových látkách, ani později, nebyl dán stav, který by komukoli umožňoval pěstovat konopí s obsahem více než 0,3 % THC bez získání potřebného povolení, resp. splnění dalších podmínek [viz § 2 písm. d), § 4, § 8, § 24 písm. a) zákona o návykových látkách]. Nejvyšší soud podotkl, že Ústavní soud se v uvedeném rozhodnutí velmi podrobně věnoval rovněž namítané otázce notifikační povinnosti a v tomto směru stěžovateli nepřisvědčil, přičemž stěžovatel v dovolání v tomto ohledu nepřináší žádná nová tvrzení, nýbrž pouze opakuje svoji předchozí argumentaci a nekriticky trvá na svém výkladu dotčených právních norem. 6. K námitce stěžovatele, že jednal v krajní nouzi, Nejvyšší soud konstatoval, že jde sice o námitku právně relevantní, avšak neopodstatněnou. Okresní soud, s jehož názorem se ztotožnil i krajský soud, dostatečně pečlivě zdůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel úmyslně zpracoval či směřoval ke zpracování rostlin konopí do toxikomanicky využitelné podoby s tím, že není vyloučeno užití tohoto konopí jeho koncovými příjemci i jiným způsobem než kouřením, avšak nebylo vyloučeno ani jeho užívání pro psychotropní účinky. Nejvyšší soud mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními neshledal žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a dodal, že na toxikomanické využitelnosti stěžovatelem vypěstovaného konopí s množstvím účinné látky tetrahydrokanabinol vyšším než 0,3 % nic nemění skutečnost, že uvedené konopí v této podobě stěžovatel považuje za léčivo, jelikož jednal ve flagrantním rozporu se zákonnou úpravou a jím vypěstované konopí není možné považovat za konopí pro léčebné účely ve smyslu zákona o návykových látkách. K vyvrácení závěru o toxikomanické využitelnosti nemohla podle Nejvyššího soudu vést ani výpověď obhajobou navrhovaných svědků, ani názor stěžovatele, že jím vypěstované konopí může být jeho konečnými příjemci užíváno pouze pro léčebné účely, přičemž stěžovatel jej může s ohledem na jeho letité zkušenosti indikovat tomu, komu uzná za vhodné, a to mimo zákonný režim. Nejvyšší soud nedal stěžovateli za pravdu ani v tvrzení o naplnění podmínek putativní krajní nouze. Mimo jiné připomněl, že jsou obecně známy léčebné účinky zejména produktů z marihuany a již bylo i oficiálními lékařskými institucemi potvrzeno, že takovéto efekty přípravky z marihuany mají, ale že nelze dlouhodobé pěstování konopí a jeho zpracování do podoby marihuany za účelem distribuce v daném okamžiku přesně nespecifikovanému okruhu osob, které trpí blíže nespecifikovanými dlouhodobými zdravotními problémy různé závažnosti, považovat za reakci na bezprostředně hrozící útok. Za splněný podle jeho názoru nebylo možno považovat ani zákonný požadavek subsidiarity krajní nouze, neboť stěžovatele nelze na základě učiněných skutkových zjištění považovat za