IV.ÚS 3355/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3355/15 ze dne 16. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., t.č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, pob. Velké Přílepy, zastoupené JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 11. 2014, č.j. 1 T 95/2014-1138, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č.j. 12 To 74/2015-1211, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, č.j. 7 Tdo 1001/2015-52, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 11. 2014, č.j. 1 T 95/2014-1138, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Podle § 37 trestního zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, jehož uložení by přicházelo v úvahu za spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Za spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku byla stěžovatelka odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2015, č.j. 12 To 74/2015-1211, rozhodl tak, že podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatelky zamítl. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2015, č.j. 7 Tdo 1001/2015-52, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla podle stěžovatelky porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny a v čl. 39 Listiny. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo na řádnou obhajobu, a tím i právo na spravedlivý proces, když jí okresní soud znemožnil v hlavním líčení vyslýchat svědky, kteří vypovídali v její neprospěch. Tím stěžovatelce bylo dle jejího názoru upřeno právo vyjádřit se a klást otázky ke všemu, co jí je kladeno za vinu, přičemž na toto pochybení nereagoval ani odvolací, ani dovolací soud. Právo na zákonného soudce mělo být stěžovatelce upřeno tím, že ve věci rozhodoval v prvním stupni vyloučený soudce a vyloučený soud. Okresní soud v Kladně měl být dle přesvědčení stěžovatelky z projednávání vyloučen pro evidentní poměr všech jeho soudců k věci. Stěžovatelka na svou obhajobu tvrdila, že padělané listiny si při několika příležitostech vyzvedla ze spisu soudu prvního stupně. Podle jejího názoru je tedy evidentní, že objektivně padělané listiny se buď nacházely ve spise Okresního soudu v Kladně, anebo byly stěžovatelce v kanceláři tohoto soudu předány. Na vytýkaném jednání by se tak musel podílet některý z pracovníků kanceláře soudu. To by však představovalo velmi závažné porušení procesních předpisů upravujících vedení spisů. Stěžovatelka se proto domnívá, že možnost takového pochybení některého z pracovníků soudu neměl přezkoumávat Okresní soud v Kladně, ani žádný z jeho soudců, když je zcela evidentně dán poměr k věci u všech soudců tohoto soudu. Stěžovatelka namítá také to, že jí bylo upřeno i právo na potrestání jen ze zákonem stanovených důvodů, když byla uznána vinnou skutkem, který nemůže být trestným činem pro pohrdání zcela elementární opatrností na straně poškozených. Má za to, že obecné soudy zcela vybočily z rámce trestněprávní ochrany, když ji postihly za skutek mající čistě občanskoprávní charakter. Stěžovatelka je přesvědčena, že i pokud by se snad skutek jí vytýkaný skutečně stal a byl by trestným činem, je nutné její trestní odpovědnost hodnotit s ohledem na zcela absurdní lehkomyslnost poškozených u obou skutků. Podle stěžovatelky je přitom třeba uzavřít, že poškození si počínali natolik lehkomyslně, že kriminalizace jejího postupu by představovala zcela nepřípustný zásah do ryze soukromoprávních vztahů. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud vzal v úvahu námitky předložené stěžovatelkou, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, přestože je z těchto rozhodnutí patrné, že se soudy námitkami stěžovatelky a její obhajobou v průběhu řízení již řádně zabývaly. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka se v ústavní stížnosti snaží také zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však obecně nemá provádět "superrevizi" dokazování (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014 a mnohá další). Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. V. Stěžovatelka byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, a pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Trestné činnosti se měla dopustit tím, že (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek okresního soudu) využila rodinných vazeb a se záměrem obohatit se vylákala od poškozeného P. K. částku ve výši 120.000,-Kč, opakovaně se zavázala, že půjčenou částku vrátí, ačkoliv to neměla v úmyslu a byla si vědoma, že to není v jejích možnostech, přičemž dlužnou částku ani částečně nesplatila. Dále v období od května 2011 do září 2012 opět využila blízkých vztahů a se záměrem obohatit se postupně od poškozených manželů L. a Z. V. vylákala částku v celkové výši 1.020.200,-Kč, když je opakovaně ujišťovala o tom, že půjčenou částku uhradí z očekávaného dědictví po zemřelém otci ve výši 682.261.363,-Kč, ačkoliv si byla vědoma, že takový majetek nevlastní, dědické řízení již bylo ukončeno a majetek uvedené hodnoty nezdědila. Využila důvěry poškozených v pravdivost svých tvrzení, které docílila i tím, že jim, vydávaje se za pracovnici České národní banky, prostřednictvím emailů podávala vědomě nepravdivé zprávy o tom, že banka uvolní v její prospěch tuto částku za předpokladu, že budou hrazeny s tím spojené poplatky, na které si půjčovala právě od poškozených. Svá tvrzení dokládala také vědomě nepravdivými listinami s hlavičkou Okresního soudu v Kladně o uvolnění této blokované finanční částky, která měla být připsána na bankovní účet, ke kterému poškozeným zřídila dispoziční oprávnění. Současně také naváděla další osoby, aby poškozeným v těchto souvislostech sdělovaly nepravdivé informace a aby s nimi v některých případech i komunikovaly, vydávajíce se za jiné osoby. V důsledku toho se poškození dostali do platební neschopnosti a byli nuceni se zadlužit. Spoléhali přitom na