IV.ÚS 3359/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3359/16 ze dne 18. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 559/28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 4750/2015-200, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015 č. j. 18 Co 199/2015-174, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. února 2015 č. j. 12 C 105/2013-134, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 10. října 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Bekim Koshi (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv. Konkrétně stěžovatel namítá zásah do základního práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím garantovaného článkem 36 odst. 3 Listiny, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny. Dne 28. prosince 2016 stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost podáním, v němž odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2011 sp. zn. III. ÚS 1976/09 a ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 2551/13 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále také jen "soud prvního stupně") probíhalo pod sp. zn. 12 C 105/2013 občanskoprávní řízení, v němž se stěžovatel, v postavení žalobce, domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 24 866 Kč, představující tzv. obhajné a částky 525 000 Kč, představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nedůvodným trestním stíháním, obojí z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Žalobce byl od 2. prosince 2010 trestně stíhán pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. května 2012 č. j. 1 T 151/2011-144, byl dle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby. 2) Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. února 2015 č. j. 12 C 105/2013-134, mimo jiné, zastavil řízení co do částky 24 866 Kč, uložil žalované zaplatit žalobci 19 125 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu (tj. co do 505 875 Kč) žalobu zamítl. Současně uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 53 966 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zahájením a vedením trestního stíhání byla žalobci způsobena nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostních práv. Jako odpovídající formu zadostiučinění stanovil peněžitou náhradu a její výši určil (s ohledem na intenzitu daného zásahu) na 19 125 Kč. 3) K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. července 2015 č. j. 18 Co 199/2015-174, rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil, zčásti jej změnil tak, že žalobu zamítl i v rozsahu nároku na zaplacení 19 125 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně žalobci uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Odvolací soud konstatoval, že forma přiznaného zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a přiznání zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska slušnosti mělo poškozenému skutečně dostat jiné formy satisfakce. Po opětovném zvážení jednotlivých kritérií rozhodných pro posouzení rozsahu nemajetkové újmy odvolací soud uzavřel, že přiznání zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva není ve věci žalobce namístě. 4) Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 4750/2015-200 odmítl, neboť žalobce v něm neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 až § 238a o. s. ř. III. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti nejprve obecně zpochybňuje závěr soudu prvního stupně o výši přiznaného přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, již považuje za nepřiměřeně nízkou. Co se týče závěru odvolacího soudu, že odpovídající formou přiměřeného zadostiučinění je ve věci stěžovatele konstatování porušení práva, stěžovatel tento závěr považuje za odporující ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Dle označeného ustanovení musí být poskytnuté zadostiučinění přiměřené, což podle stěžovatele prý v dané věci zcela zjevně není, neboť podle judikatury Ústavního soudu má být za nedůvodné trestné stíhání obvykle přiznáno zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. Jiná forma zadostiučinění je poskytována pouze výjimečně, pokud by (s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci) přiznání zadostiučinění ve formě peněžité náhrady bylo v rozporu s obecně sdílenou ideou spravedlnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že samotné zproštění obžaloby lze obecně vnímat jako konstatování porušení práva. Bylo-li již takové "konstatování porušení práva" učiněno v trestním řízení (zprošťujícím rozsudkem), nelze další konstatování porušení práva (žalovanou, potažmo obecnými soudy v odškodňovacím řízení) pokládat za adekvátní formu přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Je-li standardně za průtahy v občanskoprávním řízení přiznáváno zadostiučinění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok průtahů, je podle stěžovatele naprosto "nedůvodné a nelogické", aby (za obvyklých okolností) nepříslušela bezdůvodně trestně stíhané osobě vůbec žádná peněžitá náhrada. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká pochybení i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení před prvostupňovým a odvolacím soudem. Odvolací soud totiž uvedl, že ohledně nemajetkové újmy byla ve věci zcela úspěšná žalovaná, ve věci náhrady škody pak stěžovatel. Takový závěr však stěžovatel považuje za odporující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Stěžovatel byl, co do základu žalovaného nároku na náhradu nemajetkové újmy, úspěšný, a proto mu přísluší i náhrada nákladů řízení. K tomu stěžovatel zdůrazňuje, že žaloba byla podána téměř šest měsíců poté, co u žalované uplatnil svůj nárok na náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Protože žalovaná na žádost stěžovatele v zákonné lhůtě nereagovala, byl stěžovatel nucen podat žalobu, neboť v opačném případě by hrozilo promlčení jeho nároku. I přesto však odvolací soud přiznal žalované vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, což stěžovatel považuje za porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že tento je povinen otázku přípustnosti dovolání posuzovat na základě textu dovolání jako celku, nikoliv pouze podle toho, zda obsahuje či neobsahuje uvedení spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje. Postup Nejvyššího soudu v dané věci proto stěžovatel považuje za projev přepjatého formalismu, jenž vyústil v porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. IV. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, podaná včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich r