IV.ÚS 336/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 336/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele: Pavel Pokorný - BRAMKO, sídlem Semice 196, zastoupeného JUDr. Lucií Dolanskou Bányaiovou, Ph.D., advokátkou sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2021, č. j. 5 Afs 277/2021-33, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 3 A 92/2021-26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Státního zemědělského a intervenčního fondu, sídlem Ve Smečkách 801/33, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Sdělením Státního zemědělského a intervenčního fondu ze dne 20. 8. 2020, č. j. SZIF/2020/0543626 (dále jen "sdělení vedlejšího účastníka"), bylo stěžovateli oznámeno ukončení administrace jeho žádosti o dotaci k projektu "Výstavba haly a pořízení technologií pro zpracování zeleniny", jelikož na výzvu vedlejšího účastníka nebyly odstraněny vady žádosti. Stěžovatel napadl sdělení vedlejšího účastníka nejprve žádostí o přezkum, které Ministerstvo zemědělství nevyhovělo, o čemž byl stěžovatel informován přípisem ze dne 5. 3. 2021, č. j. 47673/2020-MZE-14112/1. Proti uvedenému přípisu ministerstva se stěžovatel bránil žalobou, kterou však Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 7. 2021, č. j. 10 A 50/2021-65, odmítl jako nepřípustnou s odůvodněním, že napadený přípis není rozhodnutím, které by bylo možno napadnout žalobou ve správním soudnictví. Následně stěžovatel podal žalobu přímo proti sdělení vedlejšího účastníka, kterou městský soud napadeným usnesením odmítl jako opožděnou. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že stěžovatel podal žalobu proti sdělení vedlejšího účastníka po lhůtě uvedené v § 72 odst. 1 soudního řádu správního, proto byla žaloba podána opožděně. II. 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho žaloba proti sdělení vedlejšího účastníka neměla být považována za opožděnou, neboť v souladu s poučením obsaženým ve sdělení vedlejšího účastníka se nejprve obrátil na Přezkumnou komisi Ministerstva zemědělství (dále jen "přezkumná komise") s žádostí o přezkum. K tomu uvádí, že formulace daného poučení v něm důvodně vyvolala dojem, že jde o formu (mimořádného) opravného prostředku, kterým mohlo být změněno či zrušeno zamítavé sdělení vedlejšího účastníka. Stěžovatel tak byl v důsledku zmatečné formulace předmětného poučení přesvědčen, že má před podáním žaloby ke správnímu soudu k dispozici prostředek, kterým může zvrátit negativní sdělení vedlejšího účastníka. Nelze mu proto klást k tíži, že žalobu nepodal již poté, co mu bylo doručeno sdělení vedlejšího účastníka, ale vyčkával na rozhodnutí přezkumné komise. 4. Stěžovatel dále namítá, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vůbec nevypořádal s jeho odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 6 Afs 2/2016-50, ze kterého podle stěžovatele vyplývá, že po příjemci dotace nelze spravedlivě požadovat, aby podával žalobu, pokud mu byla dána možnost, jak rozhodnutí poskytovatele dotace ještě nějak změnit. 5. Stěžovatel konečně také namítá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu je aprobován postup paralelního vedení řízení u přezkumné komise a současně u soudu, což vede k nadměrnému finančnímu i administrativnímu zatížení stěžovatele na úkor jeho podnikání. Stěžovatel je tímto nucen souběžně vynakládat prostředky na vedení dvou řízení, a to za situace, kdy účel obou řízení je stejný a prostředky vynaložené na vedení minimálně jednoho řízení budou zcela jistě vynaloženy zbytečně. III. 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". 9. Těžištěm sporu je otázka, zda lze žalobu stěžovatele proti sdělení vedlejšího účastníka, podanou po lhůtě uvedené v § 72 soudního řádu správního, i přesto považovat za včasnou z důvodu, že stěžovatel nejprve podal proti sdělení vedlejšího účastníka žádost o přezkum, jak o tom byl ve sdělení vedlejšího účastníka poučen. 10. Sdělení vedlejšího účastníka obsahuje následující poučení: "Pokud žadatel s Oznámením nesouhlasí, může se dle kapitoly 11/12 Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova na období 2014 - 2020, ve lhůtě 21 kalendářních dnů od jeho doručení písemně obrátit na Přezkumnou komisi Ministerstva zemědělství s žádostí o přezkum. Tento postup nemá vliv na právní účinky Oznámení. Na uzavření Dohody o poskytnutí dotace (dále jen "Dohoda") není právní nárok (§ 11 odst. 5 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu - dále jen "zákon o SZIF"). Oznámením o ukončení administrace vydaným před uzavřením Dohody je řízení o žádosti žadatele ukončeno." 11. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu o opožděnosti žaloby stěžovatele proti sdělení vedlejšího účastníka jsou opřeny o následující důvody. Uplatnění odvolání proti sdělení vedlejšího účastníka (jako řádného opravného prostředku ve správním řízení) je zákonem výslovně vyloučeno a současně zákon stanoví, že "v případě, že by toto sdělení Fondu (vedlejšího účastníka o nevyhovění jeho žádosti o dotaci) bylo v rozporu s podmínkami, za kterých je poskytována dotace, ministerstvo je usnesením zruší. Na postup ministerstva při vydání usnesení podle předchozí věty se přiměřeně použijí ustanovení správního řádu o přezkumném řízení" [§11 odst. 5 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o SZIF")]. 12. S ohledem na uvedenou právní úpravu a obsah poučení obsaženého ve sdělení vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud konstatoval, že poučení poskytnuté žalovaným nebylo zavádějící. Konkrétně uvedl, že: "Žalovaný (vedlejší účastník) sice nad rámec zákonné poučovací povinnosti poučil stěžovatele o možnosti obrátit se na Přezkumnou komisi Ministerstva zemědělství, poskytnutí důkladnějšího poučení však nelze považovat za pochybení správního orgánu. Žalovaný navíc v poučení zdůraznil, že podání žádosti o přezkum sdělení nemá vliv na jeho právní účinky a že jím je řízení o žádosti stěžovatele ukončeno; tím dal stěžovateli jasně najevo, že se jedná o konečné rozhodnutí ve věci a že žádost o jeho přezkum