IV.ÚS 3362/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3362/20 ze dne 27. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2020 č. j. 6 Tdo 827/2020-7958, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2019 č. j. 3 To 110/2018-7824 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2018 č. j. 47 T 1/2017-7680, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Uvedené trestné činnosti se měl podle městského soudu dopustit stěžovatel, stručně řečeno, tak, že spolu s dalším obžalovaným řídil prostřednictvím smluv a instrukcí nákup a prodej pohonných hmot za účelem zisku z neoprávněných odpočtů daně z přidané hodnoty v celkové výši 338 794 214 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. K závěru o stěžovatelově vině dospěl městský soud na základě výpovědi spoluobžalovaného a dalších nepřímých důkazů (zejména svědeckých výpovědí a rekognice). Těžiště výpovědi druhého obžalovaného byl popis jednotlivých aktivit, jež řídila osoba, kterou znal pouze pod jménem "P.". Policejní orgán, ve snaze určit totožnost této neznámé osoby, prováděl s druhým obžalovaným dne 15. 6. 2015 rekognici. Z předložených fotografií vybral obžalovaný osobu, která se "P." nejvíce podobala, avšak neoznačil ji s jistotou. Následně při výslechu (dne 3. 11. 2015) byla druhému obžalovanému předložena fotografie hokejbalového družstva, a to pouze za účelem označení jiných osob, které by mohly mít souvislost s předmětnou trestnou činností. V tento okamžik však druhý obžalovaný okamžitě a spontánně na této fotografii označil stěžovatele jako osobu, jíž zná pod jménem "P.", přičemž policejnímu orgánu nebylo známo, že se tato neznámá osoba na fotografii nachází. Následně provedl policejní orgán dne 10. 3. 2016 rekognici podle fotografií (rekognice in natura se stěžovatel odmítl zúčastnit). Při ní druhý obžalovaný bez zaváhání označil stěžovatelovu fotografii jako poznávanou osobu "P.". Mezi oběma rekognicemi je podle městského soudu zřejmý kvalitativní rozdíl ve vyjádřeních poznávající osoby. Mezi rekognicemi (i ukázáním fotografie sportovního klubu) uplynula dostatečně dlouhá časová doba, aby mohla vnímání druhého obžalovaného ovlivnit. Podle městského soudu tak byla zachována zákonnost, objektivita i důkazní hodnota provedených rekognic. Dále byla prováděna rekognice se svědkyní H., která rovněž stěžovatele identifikovala. I při této rekognici byly zachovány všechny zákonné požadavky. V další svědecké výpovědi pak bylo identifikováno vozidlo "P." (barvou, modelem a částí registrační značky), které odpovídá vozidlu provozovanému stěžovatelovým otcem. Stěžovatelova podoba rovněž odpovídá popisu dalších svědků. Z uvedených důkazů lze podle městského soudu považovat stěžovatelovo zapojení do trestné činnosti za prokázané. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil. Sám napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Důvodem zrušení rozhodnutí městského soudu byla změna rozsahu zkrácení daně, jenž lze považovat za prokázaný (nově ve výši 313 264 346 Kč). V podstatě věci se však vrchní soud plně ztotožnil se závěry soudu městského. K poznání stěžovatele z fotografií vrchní soud nejprve uvedl, že fotografie sportovního klubu nebyla v době podání vysvětlení druhého obžalovaného (dne 3. 11. 2015) označena šipkami a jmény, které jsou na ní v současné době, neboť stěžovatelova identita a zapojení do celé věci nebyly policejnímu orgánu známy. Následně byl stěžovatel bez pochybností poznán při fotorekognici jak druhým obžalovaným, tak svědkyní H. Stěžovatelova fotografie při této rekognici je sice jinak osvětlená, to však nelze považovat za úmysl policejního orgánu, neboť fotografie byla do alba doplňována. Zásadní podle vrchního soudu je, že zvláště svědkyně H. specifikovala markanty, podle kterých obviněného poznala. Nelze přitom pomíjet kontext všech ostatních důkazů. Zpochybnit vyjádření druhého obžalovaného nelze ani tím, že tento nebyl schopen popsat stěžovatelovo specifické tetování. K tomu vrchní soud poznamenal, že bez výslovného upozornění při veřejném zasedání by si tento obviněný tohoto tetování rovněž nevšiml a určitě by nebyl schopen popsat jeho rozsah. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že převážná část námitek stěžovatele vybočuje z dovolacích důvodů, neboť toliko zpochybňuje hodnocení jednotlivých důkazů, aniž by brala v úvahu důkazy ostatní. V hodnotících závěrech soudů nižších stupňů nezjistil žádný tzv. extrémní rozpor, přičemž závěr o stěžovatelově vině nebyl dovozen z jediného usvědčujícího důkazu (výpovědi spoluobviněného), nýbrž rovněž z celého souboru doplňujících se nepřímých důkazů (např. tzv. fotorekognice a svědecké výpovědi). S údajnými rozpory v této klíčové výpovědi se však podle Nejvyššího soudu krajský soud i vrchní soud vypořádaly. Za nezákonný nelze podle Nejvyššího soudu považovat úkon policejního orgánu, předložil-li druhému obžalovanému při podání vysvětlení podle § 158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), fotografii sportovního oddílu v úmyslu ověřit zapojení dalších osob do trestné činnosti (a to nikoliv stěžovatele). Stěžovatele jako "P." označil druhý obžalovaný zcela nečekaně. Především není vadou, že u tohoto úkonu nebyl přítomen žádný obhájce, neboť v danou chvíli nevystupoval v řízení nikdo v postavení obviněného. Druhý obžalovaný, tehdy v postavení podezřelého, nevyužil možnosti obstarat si právní pomoc advokáta. Tento úkon rovněž nelze považovat za rekognici podle § 104b trestního řádu. Ta byla provedena později při dodržení všech zákonných požadavků. Při první rekognici dne 15. 6. 2015 nebyl za "P." označen nikdo (stěžovatelova fotografie ve fotoalbech nebyla), pouze jednu osobu označil druhý obžalovaný za "P. nejpodobnější". Neřekl však, že jde o něj. Namítá-li stěžovatel, že jeho fotografie při druhé rekognici dne 10. 3. 2016 byla světlejší než ostatní fotografie, pak taková skutečnost není podle Nejvyššího soudu nutně v rozporu s § 104b odst. 4 trestního řádu. Tato odlišnost je také velmi mírná a stěžovatelem značně zveličená. Nezákonnost této rekognice nelze rovněž dovodit z toho, že stěžovatele již druhý obžalovaný viděl na fotografii sportovního klubu, neboť mezi oběma úkony uběhla doba delší než 4 měsíce a fotografie jsou odlišné svou povahou. Porušení stěžovatelových práv neshledal Nejvyšší soud ani v provedení veřejného zasedání, které se snažil stěžovatelův obhájce nechat odročit. Šlo totiž již o třetí nařízené veřejné zasedání, vždy odročené z důvodů na straně obhajoby. O jeho konání byla obhajoba téměř tři měsíce dopředu informována. Bylo tedy možné tomu odpovědně uzpůsobit své jednání. Stěžovatel byl nakonec zastoupen na základě substituční plné moci. Povinnost orgánů činných v trestním řízení vycházet vstříc obhajobě nemusí být bezbřehá, což Nejvyšší soud odůvodnil i s odkazem na nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08 (N 106/53 SbNU 331). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu neodpovídá průběhu řízení před soudy nižších stupňů a obsahu jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud situaci nesprávně popisuje, když dovozuje jeho m