IV.ÚS 3369/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3369/15 ze dne 30. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 803/2015-40 ze dne 25. 8. 2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 71/2012 ze dne 22. 7. 2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 404/2014-509 ze dne 20. 11. 2014, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let, dále mu byla uložena povinnost, aby během zkušení doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a zdržel se nadměrného požívání alkoholických nápojů. Obecné soudy současně rozhodly o nárocích na náhradu škody. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu brojil dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 6 Tdo 803/2015-40 ze dne 25. 8. 2015 odmítl pro opožděnost. Dovolací soud vycházel ze zjištění, že rozsudek Krajského soudu v Brně byl stěžovateli a jeho obhájci, JUDr. Ing. Lichnovskému, doručen shodně dne 5. 1. 2015, pročež poslední den lhůty k podání dovolání dle § 265e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, připadl na den 5. 3. 2015. Ve vymezené lhůtě stěžovatel, resp. jeho obhájce, dovolání sice uplatnil, směřoval jej ovšem k jinému soudu, než u kterého mělo být v souladu s ustanovením § 265e trestního řádu podáno. Dovolání bylo jmenovitě doručeno do datové schránky Nejvyššího správního soudu, a to dne 27. 2. 2015. Po zjištění této nesprávnosti Nejvyšším správním soudem došlo následně k postoupení dovolání Okresnímu soudu v Prostějově, jemuž bylo takto doručeno dne 16. 3. 2015. Jelikož účinky podání dovolání nastaly teprve ke dni jeho doručení soudu prvního stupně, tj. ke dni 16. 3. 2015, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nebylo předloženo včas. Stěžovatel s rozhodnutím dovolacího soudu nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. V ní nesporoval, že dovolání odeslal prostřednictvím datové zprávy k nepříslušnému soudu, namísto toho, aby bylo řádně doručeno Nejvyššímu soudu. Tvrdil, že se tak stalo v důsledku omylu, výstižněji překliknutí administrativní pracovnice, která má v advokátní kanceláři jeho právního zástupce na starosti obsluhu datové schránky dlouhodobě, již od jejího zřízení, přičemž, jak stěžovatel zdůraznil, za celou tuto dobu, více než 2 a půl roku, se jednalo v tomto ohledu o její první pochybení. Kritiku stěžovatel směřoval proti Nejvyššímu správnímu soudu, jenž nebyl s to svou na první pohled zjevnou nepříslušnost zjistit a napravit dříve než 16. 3. 2015, přestože bylo podle stěžovatele jistě v jeho možnostech dovolání předat soudu příslušnému v zákonem stanovené lhůtě, do jejíhož uplynutí od podání dovolání zbývalo 7 dní. Svůj názor, že dovolání mělo být hodnoceno jako včasné, stěžovatel dále podpořil tvrzením o existenci nesouladu právní úpravy doručování s ústavním pořádkem a s moderními trendy elektronizace. Konstatoval, že procesní předpisy, trestní řád nevyjímaje, nepočítají s možností vzniku lidských či technických chyb spojených s elektronickou formou komunikace. Je třeba podle stěžovatele rozlišovat mezi nesprávným vyplněním obálky a podacího lístku, kdy podatel činil podání vůči někomu, o kom se mylně domníval, že je správným adresátem, a jedním nesprávným kliknutím myši na obrazovce, kdy podatel chtěl činit podání vůči správnému adresátu, avšak v důsledku ukliknutí jej učinil vůči někomu jinému podobného jména, tak, jak se stalo i v jeho případě. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že je povinností státu, pokud motivuje (nutí) subjekty užívat systém komunikace vysoce náchylný k chybám, poskytnout jim v takovéto situaci dostatečnou ochranu, minimálně při výkladu procesních pravidel. Přístup, jaký zvolil k otázce včasnosti doručení dovolání Nejvyšší soud, označil stěžovatel naopak za formalistický. Ústavní soud přezkoumal předloženou ústavní stížnost spolu s naříkaným soudním aktem, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není důvodná. V souzené věci jde o to, zda Nejvyšším soudem podaná interpretace a aplikace zákonných ustanovení týkajících se zachování lhůt k provedení úkonu účastníkem soudního řízení nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikaci předpisů obecného práva lze přitom za protiústavní považovat tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Jak si Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární či nadmíru formalistické. V reakci na stížnostní námitky Ústavní soud podotýká, že vázání projednání návrhu na naplnění zákonem předepsaných procesních podmínek není samoúčelné, nýbrž směřuje k naplnění principu právní jistoty. Ústavní soud v tomto směru dlouhodobě judikuje, že "[s]myslem právního institutu lhůt je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů" [viz nález sp. zn. I. ÚS 948/09 ze dne 17. 3. 2010 (N 57/56 SbNU 607), bod 18]. Na druhou stranu Ústavní soud připustil, že je potřeba k posuzování včasnosti doručení podání soudu přistupovat obezřetně, neboť tato otázka přímo souvisí s ústavně zaručeným právem na přístup k soudu, jakožto komponentem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z judikatury Ústavního soudu proto plyne, že pokud se ve vztahu k posouzení včasnosti podání nabízí dvě možné interpretační alternativy, je soud povinen zvolit tu, která je k ústavně zaručeným právům účastníků řízení šetrnější. S ohledem na princip právní jistoty však nesmí být přijatá interpretace natolik extenzivní, že bude zákonem stanovené lhůty zcela přehlížet. Jinými slovy je třeba hledat rozumný kompromis mezi právem na přístup k soudu a principem právní jistoty. Ústavní soud tak ve své judikatuře například vyloučil vázání okamžiku doručení podání na moment, kdy je toto fakticky vyzvednuto pracovníkem soudu a naopak upřednostnil výklad, dle něhož je relevantní okamžik, kdy je podání objektivně doručeno do dispozice soudu [dodáno na faxový přístroj či do datové schránky; srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2492/08 ze dne 14. 7. 2011 (N 132/62 SbNU 79) či nález sp. zn. II. ÚS 3518/11 ze dne 10. 1. 2012 (N 7/64 SbNU 69)]. Dále zohlednil specifika elektronické komunikace a možnou prodlevu mezi časem odeslání a doručení elektronického podání. Jednalo se o situace, kdy před koncem lhůty odeslaná podání byla oproti očekávání doručena pár minut po jejím konci, přičemž Ústavní soud se přiklonil k závěru, že se jedná o podání včasná [viz nález sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014 (N 157/74 SbNU 349) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639)]. Nyní projednávaná věc se od shora popsaných případů nicméně odlišuje. Pozornosti by zejména neměla uniknout skutečnost, že v dříve řešených kauzách byly sou