IV.ÚS 337/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 337/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - prelatura Český Krumlov, sídlem Horní 156, Český Krumlov, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 28 Cdo 982/2021-307 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020 č. j. 4 Co 144/2019-235, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se domáhal u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") projednání věci, v níž Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 8. 6. 2016 č. j. 491133/2013/R3339/RR19795 rozhodl o vydání zemědělských nemovitostí stěžovatelce podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně kterých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMV"). Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2018 č. j. 11 C 108/2016-178, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 1. 2019 č. j. 11 C 108/2016-205 nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že se stěžovatelce nevydávají dva konkretizované pozemku v kat. úz. Křemže (I. výrok), zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání konkretizovaných pozemků v kat. úz. Pořešín, kat. úz. Zátes a kat. úz. Křemže (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že majetek právního předchůdce stěžovatelky nebyl postižen konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, protože vedlejší účastník neprokázal, že konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále jen "konfiskační vyhláška") byla adresována právnímu předchůdci stěžovatelky, a proto uzavřel, že byly splněny podmínky pro vydání předmětných pozemků stěžovatelce podle ZMV. 3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem změnil II. výrok rozsudku krajského soudu tak, že stěžovatelce se předmětné pozemky nevydávají (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok). Vrchní soud dospěl k závěru, že označení právního předchůdce stěžovatelky bylo dostatečně určité, a tudíž způsobilé přivodit důsledky konfiskační vyhlášky. V odůvodnění připomněl podmínky přípustnosti přezkoumávání postupu správních orgánů při vydání správních aktů před 25. 2. 1948 a k účinkům konfiskace odkázal na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; č. 477/2005 Sb.) a další judikaturní závěry. 4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Zpochybňovala závěr vrchního soudu o konfiskaci majetku jejího právního předchůdce před rozhodným obdobím dovozujíc, že nemovitý majetek přešel na stát až podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."), tedy způsobem naplňujícím majetkovou křivdu podle § 5 písm. a) ZMV. Podle stěžovatelky nebyla žádná část majetku jejího předchůdce předmětem konfiskace (resp. že konfiskace nebyla "účinně provedena"), o čemž svědčí vážné vady konfiskační vyhlášky a také skutečnost, že její předchůdce byl kontinuálně knihovním vlastníkem některých pozemků, které mu nebyly odňaty podle zákona č. 142/1947 Sb., a jež tak jsou nyní v jejím vlastnictví. Za podstatnou vadu konfiskační vyhlášky nadále stěžovatelka považovala absenci jednoznačného označení subjektu, na který konfiskace dopadá, a namítala, že konfiskační vyhláška byla vydána věcně nepříslušným orgánem a byl v ní její právní předchůdce, coby právnická osoba, nesprávně označen za osobu německé národnosti. K tomu stěžovatelka argumentovala nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud podle jejího názoru "popřel účinky konfiskace dle DPR12" a uzavřel, že předmětný majetek přešel na stát až postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, proto ho napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se Nejvyšší soud soustředil na posouzení, zda k tvrzené majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, přičemž upozornil na judikaturní závěry o tom, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, tudíž k ní docházelo ex lege k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, pročež následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní povahu. Konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, státními orgány - byť jen jednou (vůči určité části jejího majetku) - takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována, jelikož k provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace (zde Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946 sp. zn. 337/45). Nejvyšší soud připomenul, že rozhodovací praxe nejvyšších instancí se shoduje v tom, že účinky konfiskace nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Jen zcela výjimečně jsou soudy v restitučním řízení oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období (konfiskační vyhláška směřující proti majetku právního předchůdce stěžovatelky byla vydána před počátkem rozhodného období) z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů (s odkazem na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nebo nález ze dne 31. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 309/97). Nejvyšší soud vzal za prokázané, že majetek právního předchůdce stěžovatelky, včetně předmětných nemovitostí, přešel do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky vydané podle § 1 odst. 1 písm. a) tohoto dekretu před počátkem tzv. rozhodného období. V odůvodnění dále reagoval na stěžovatelčinu argumentaci závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20, na tvrzení o jejím kontinuálním vlastnictví některých pozemků původně ve vlastnictví jejího právního předchůdce a na námitku o tom, že předmětné pozemky byly jejímu právnímu předchůdci odňaty postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Na těchto základech Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), od níž není důvod se odchýlit, protože nemovitosti nárokované podle ZMV jeho režimu nepodléhají, neboť k jejich odnětí právnímu předchůdci stěžovatelky došlo mimo rozhodné období. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh řízení a skutkové okolnosti věci, která, podobně jako v ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1852/20 a IV. ÚS 1990/20 (pozn. obě ústavní stížnosti byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost), vychází ze stejné konfiskační vyhlášky. Namítá, že Nejvyšší soud, navzdory právnímu názoru vyjádřenému v rozhodovací praxi Ústavního soudu, dospěl k nesprávnému závěru o konfiskaci majetku jejího právního