IV.ÚS 337/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 337/23 ze dne 28. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Martinou Švejdovou, advokátkou, sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 24 Cdo 2277/2022-229, výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. ledna 2022 č. j. 27 Co 295/2021-176 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. srpna 2021 č. j. 0 Nc 1507/2020-95, a s ní spojeném návrhu na zrušení věty druhé § 790 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a věty druhé § 425 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a P. N. a nezletilého J. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (stěžovatel petitem napadl toliko rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, z obsahu ústavní stížnosti lze nicméně dovodit i napadení usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud zrušil větu druhou § 790 odst. 1 občanského zákoníku, případně i větu druhou § 425 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na popření otcovství k nezletilému vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") výrokem II napadeného rozsudku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání odmítl, neboť rozhodnutí krajského soudu shledal souladným s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Důvodem zamítnutí žaloby bylo zmeškání lhůty podle § 790 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž tak soudy rozhodly poté, co stěžovatel neuspěl s návrhem na prominutí zmeškání lhůty. 3. Popření otcovství se stěžovatel domáhal stručně řečeno s tím, že otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů v době, kdy věřil, že je otcem nezletilého, avšak posléze začal pozorovat, že se mu nezletilý nepodobá, a následný DNA test jeho obavy potvrdil. Soudy uvedly, že lhůta k popření otcovství uplynula dne 2. 1. 2020 a stěžovatel návrh podal až dne 15. 10. 2020. K prominutí zmeškání lhůty nebyly podle soudů splněny podmínky, neboť to za okolností posuzované věci nevyžadoval zájem dítěte a veřejný pořádek. Soudy zejména vyvažovaly zájmy stěžovatele a zájmy nezletilého, přičemž přihlédly mimo jiné k tomu, že k učení otcovství došlo na základě aktivního právního jednání stěžovatele a že stěžovatel si již dříve mohl a měl být vědom skutečnosti, že vedlejší účastnice (matka nezletilého) měla v době otěhotnění více sexuálních partnerů, jakož i k zájmu dítěte, které by za dané situace přišlo o jediného otce, kterého má a který k němu má vyživovací povinnost. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje svůj vztah s vedlejší účastnicí, s níž měl navázat poměr v srpnu roku 2018, stýkali se jednou měsíčně, přičemž mezi oběma panovala shoda nad tím, že jde o vztah toliko "intimní". Stěžovateli měla vedlejší účastnice sdělit, že užívá hormonální antikoncepci, sám stěžovatel měl sníženou pohyblivost spermií, přesto poté, co vedlejší účastnice otěhotněla a označila ho za otce, považoval za svou morální povinnost učinit souhlasné prohlášení, neboť o svém otcovství neměl žádné pochybnosti. To se mělo změnit poté, co se v cca 7 měsících věku nezletilého změnil jeho vzhled a lidé si začali všímat, že stěžovatel otcem zřejmě není. V té době se měl stěžovatel začít dozvídat o tom, že vedlejší účastnice měla v době, kdy se stýkala se stěžovatelem, více sexuálních partnerů. S nezletilým se stěžovatel příležitostně stýkal do chvíle, než si nechal provést DNA test, z něhož má vyplývat, že nezletilý není jeho dítětem. 5. Poté, co výsledky testu sdělil vedlejší účastnici, mu vedlejší účastnice měla říci, že si promluví s druhým otcem, který má sice svůj život, prý ale pomůže, bude-li to potřeba. Stěžovatel z uvedených důvodů zásadně nesouhlasí se skutkovými závěry soudů, podle nichž již během popěrné lhůty mohl a měl vědět, že vedlejší účastnice měla více sexuálních partnerů. Nic tomu totiž tehdy nenasvědčovalo. Vedlejší účastnici považuje stěžovatel za iniciátorku celého "klamu" a její jednání považuje za podvod, ze kterého těží jen ona sama a k němuž přistoupila ze zištných důvodů. Naopak stěžovatel nyní musí plnit vyživovací povinnost a nezletilý je jeho nepominutelným dědicem. 6. Navzdory tomu, že stěžovatel údajně otcem zjevně není, vedlejší účastnice dle stěžovatele na internetu tvrdí opak a propaguje zkreslenou informaci, že o nezletilého nemá zájem. To jí bylo umožněno tím, že v žádném soudním řízení nebyl proveden navrhovaný znalecký posudek, kterým by otcovství bylo postaveno najisto. 7. Stěžovatel vyjadřuje obavu, že se nezletilému dostane informace o tom, že stěžovatel není jeho otcem, např. ve škole, neboť je tato skutečnost známa minimálně společným známým stěžovatele a vedlejší účastnice, lze tak důvodně předpokládat, že to nezůstane v tajnosti. To vše podle stěžovatele přivede nestabilitu do poměrů nezletilého. 8. Dále stěžovatel upozorňuje, že je pouze otcem právním, mezi ním a nezletilým se nevytvořila žádná sociální vazba, s nezletilým nemá osobní vztah, natož pak vztah citový, nikdy nezastával roli sociálního otce a nezletilého nevychovával. Neexistuje pak ani předpoklad, že by se situace měla zlepšit, neboť stěžovatel se cítí podveden a zklamán. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu krajský soud dává absenci sociálního pouta k tíži, naopak právě při absenci biologické, sociální a citové vazby nelze trvat na zachování právního otcovství. 9. Stěžovatel uvádí, že v době učinění souhlasného prohlášení nebyl matričním úřadem jakkoli poučen o tom, zda a za jakých podmínek může otcovství popřít. Vzhledem k motivům vedlejší účastnice je pak prohlášení o určení otcovství neplatné pro obcházení zákona, neboť vedlejší účastnice tím pouze sledovala "výběr vhodného otce". 10. Stěžovatel má za to, že současná právní úprava popření otcovství je neústavní, neboť neposkytuje dostatečné prostředky k tomu, aby byl v řízení o popření otcovství dostatečně zohledněn zájem stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž dovozuje, že pokud právní otec během popěrné lhůty nevěděl o tom, že není otcem biologickým, je potřeba i po uplynutí lhůty upřednostnit jeho zájem na popření otcovství. Stěžovatel je ve stejné situaci a nemá možnost, jak domněnku otcovství zvrátit, neboť právní úprava nebere v potaz zájem stěžovatele na popření otcovství, ale pouze zájem nezletilého a veřejný pořádek. 11. Nadto stěžovatel považuje za neústavní, že lhůta pro otce, kteří učinili souhlasné prohlášení o otcovství, je kratší a počítá se od jiného okamžiku, oproti lhůtě, kterou mají k dispozici manželé, kterým se narodí dítě za trvání manželství, neboť stěžovatel v těchto situacích nespatřuje relevantní rozdíl. Současná úprava vede právní otce k tomu, aby aktivně zjišťovali své biologické otcovství v průběhu prvních šesti měsíců po narození dítěte, což se příčí společenské situaci. Naopak matky jsou právní úpravou zvýhodněny, neboť si mohou bez jakýchkoli následků v podstatě vybrat, koho označí za otce. 12. Stěžovatel poukazuje na právní úpravu na Slovensku, kde je popěrná lhůta delší. To, jak je popěrná lhůta v České republice krátká, pak podle stěžovatele vede k tomu, že popření otcovství v jejím průběhu nebude ve většině případů přicházet v úvahu, spolu s návrhem tak otcové musejí podávat návrh na prominutí zmeškání lhůty, čímž dochází k neúměrnému zatěžování soudů a účastníků řízení, což je v rozporu se zásadou, že ve věcech nezletilých by mělo být rozhodováno s největším urychlením. To, aby řízení probíhalo rychle, je pak v zájmu dítěte i z toho důvodu, že následně vzniká šance, že matka v jeho zájmu podá návrh na určení otcovství skutečného otce. V současnosti však je po šesti měsících vztah dítěte s právním otcem navždy zafixován, ačkoli mezi nimi ani nemusí existovat sociální pouto. 13. Právní úprava dle stěžovatele klade na muže nepřiměřené nároky, které neodpovídají mezilidským vztahům a které ani nejsou vždy schopn