IV.ÚS 3371/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3371/13 ze dne 23. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Paška a Daniely Mrzenové, oba zastoupeni JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. Nt 3076/2013 ze dne 16. 9. 2013 a proti postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové pod sp. zn. OKFK-3744/TČ-2012-25301, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhali se stěžovatelé zrušení příkazu k domovní prohlídce domu na adrese Doksy, Ovčácká 464, jehož majitelem je stěžovatel Ing. Jiří Pašek a jež užívá rovněž stěžovatelka Daniela Mrzenová, vydaného dne 16. 9. 2013 Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. Nt 3076/2013. Stěžovatelé současně brojili i proti způsobu provedení samotné domovní prohlídky dne 19. 9. 2013 policejním orgánem Policie České republiky pod sp. zn. OKFK-3744/TČ-2012-25301, jsouce přesvědčeni, že příkaz k domovní prohlídce i způsob provedení domovní prohlídky nebyly v souladu se zákonem a že tím došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv, zejména práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 Listiny a práva na ochranu důvěrnosti soukromých písemností podle čl. 13 Listiny. Stěžovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jejich práv a přikázal jí obnovit stav před jejich porušením a vrátit stěžovatelům odňaté věci specifikované v protokolu o provedené domovní prohlídce ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. OKFK-3744/TČ-2012-25301. Vzhledem k tomu, že zásahem mělo dojít rovněž k zásadnímu omezení stěžovatelů při zajištění jejich obživy, navrhli stěžovatelé přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. Ve svém podání stěžovatelé konstatovali absenci naplnění zákonem stanovených požadavků pro nařízení a provedení domovní prohlídky, což odůvodnili zejména tím, že příkaz byl vydán za situace, kdy stěžovatel poskytoval orgánům činným v trestním řízení po celou dobu od zahájení úkonů trestního řízení proti neznámému pachateli plnou součinnost, včetně předání komplexních podkladů ke smluvní dokumentaci společnosti IZIP, a. s., a byl připraven tak nadále činit. Stěžovatel navíc Policii ČR v rámci podaných vysvětlení podrobně popsal, jak a kde získat požadované dokumenty a informace ke smluvním vztahům mezi společností IZIP, a. s., a VZP ČR. Předpokládala-li Policie ČR trestnou činnost některých osob ve VZP ČR, bylo dle stěžovatele namístě zajišťovat potřebné podklady především ve VZP ČR. Z tohoto chování stěžovatele tedy zřetelně vyplývalo, že předchozím výslechem bylo možné dosáhnout dobrovolného vydání kterékoliv hledané věci, a to bez nutnosti provádět domovní prohlídku, jejíž nařízení se tak rovnalo libovůli a odporovalo zásadě přiměřenosti. Stěžovatelka k podání vysvětlení či k jiné součinnosti do té doby ze strany policejního orgánu vyzvána ani nebyla. Ve vztahu k samotnému příkazu k domovní prohlídce stěžovatelé namítli, že jim do dne podání ústavní stížnosti nebyl řádně doručen. Příkaz byl předán toliko švagrovi stěžovatele, který se účastnil domovní prohlídky namísto stěžovatelů, nepřítomných z důvodu zahraniční dovolené. Stěžovatelé dále podrobili kritice odůvodnění příkazu k domovní prohlídce, který podle jejich názoru obsahuje nedostatečné vymezení skutkových a dalších okolností, jež by jeho vydání opravňovaly vzhledem k povaze práva navrhovatelů, které bylo následnou domovní prohlídkou omezeno a porušeno. Stejně tak v něm nejsou údajně žádným způsobem konkretizovány okolnosti či poznatky odůvodňující vydání předmětného příkazu ve stádiu prověřování trestní věci a tedy provedení domovní prohlídky jako úkonu neodkladného nebo neopakovatelného ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu. Argument soudu, podle něhož by požadované dokumenty mohly být pro účely trestního řízení pozměněny, resp. ztraceny, nebyl podle stěžovatelů s ohledem na předchozí součinnost stěžovatele s policejním orgánem reálně podložen. Neodkladnosti domovní prohlídky odporovala mimo jiné i skutečnost, že policejní orgán většinu důkazů uvedených v příkazu měl již k dispozici, případně si je mohl obstarat jinou cestou. V příkaze k domovní prohlídce dle mínění stěžovatelů chybí rovněž specifikace věcí, které měly být v průběhu domovní prohlídky zjištěny a zajištěny, respektive byl v tomto směru příliš široce a nekonkrétně formulován. I tam, kde obecný soud jasně vymezil podmínky a rozsah prohlídky, policejní orgán nakonec vybočil a překročil své pravomoci, když nezákonně odňal věci, které nebyly v příkazu k domovní prohlídce zahrnuty a které s předmětným trestním řízením nijak nesouvisely, neboť obsahovaly soukromá data či zálohy pracovních dat, které stěžovatelé užívali k výkonu povolání. Policejní orgán měl podle názoru stěžovatelů prověřit na místě obsah těchto věcí, zda odpovídá dokumentům vymezeným v příkazu k domovní prohlídce, případně měl zhotovit jejich forenzní kopie, nikoliv je bez dalšího zajistit a narušit tak výkon výdělečné činnosti stěžovatelů i jejich dobrou pověst. Přímo nad rámec příkazu k domovní prohlídce pak policejní orgán zabavil kompletní výpočetní techniku, a to namísto příkazem vymezených datových nosičů, dále smluvní dokumentaci mezi společnostmi IZIP, a. s., a DM PRO, s. r. o., a účetnictví společnosti DM PRO, s. r. o., v listinné podobě, jehož zajištění mělo však podle příkazu proběhnout pouze v elektronické podobě. Mnohé ze zajištěných věcí a dokumentů nejsou navíc v protokolu o provedené domovní prohlídce ze dne 19. 9. 2013 řádně identifikovány, není tudíž zřejmé, zda i tyto položky byl policejní orgán oprávněn odejmout, resp. v jakém stavu byly odňaty a v jakém stavu mají být opět navráceny. S ohledem na popsané okolnosti případu stěžovatelé závěrem vyslovili domněnku, že postup orgánů činných v trestním řízení je činěn na "společenskou objednávku" a je veden snahou využít nezákonně získané informace ke kriminalizaci a vykonstruování obvinění vůči jejich osobám. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu přiložených listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Ústavní soud přistupuje k zásahu v případě domovní prohlídky jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci se však v dané věci evidentně nejedná. Stran námitek stěžovatelů směřujících do odůvodnění příkazu k domovní prohlídce, Ústavní soud poukazuje na poměrnou stručnost ustanovení § 83 a násl. trestního řádu, který stanoví pro tyto úkony písemnou formu, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkazy musejí být odůvodněny, žádné požadavky nevymezuje. Rozsah odůvodnění se tedy dovozuje především z judikatury [např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)], v souladu s níž musí obecný soud své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce dostatečně a zřetelně vyložit, přičemž nepostačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněny. Na druhou stranu však, zejména dochází-li k domovním prohlídkám v počátcích prověřování trestní věci za hrozícího prodlení jako k neopakovatelným a neodkladným úkonům, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky. Smyslem není stvořit po stránce stylistické a informační zcela dokonalé dílo, nýbrž postačuje, není-li odůvodnění natolik chabé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů, přičemž při posuzovaní jeho dostatečnosti musejí být požadavky na preciznost a přesnost odůvodnění příkazu kladeny ve s