IV.ÚS 3373/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3373/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 58 Co 240, 241/2021-378, v rozsahu, v němž jím byl potvrzen I. výrok a změněn II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. února 2021 č. j. 10 C 94/2019-306, a proti I. a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. února 2021 č. j. 10 C 94/2019-306, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. března 2021 č. j. 10 C 94/2019-315, v rozsahu, v němž byly tyto výroky potvrzeny a změněny rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 58 Co 240, 241/2021-378, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a J. M. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných výroků uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů uvedených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost platit jí výživné ve výši 100 000 Kč měsíčně. V žalobě uváděla, že její manželství se stěžovatelem bylo uzavřeno v roce 2001 a z manželství se jim narodily dvě děti. Stěžovatel v srpnu roku 2017 opustil společnou domácnost, o děti pečuje vedlejší účastnice, přičemž mají vysoké výdaje na živobytí, stěžovatel má vysoký měsíční příjem a proto je nutné, aby došlo k vyrovnání životní úrovně obou manželů. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelův průměrný měsíční příjem se v letech 2018 - 2021 pohyboval okolo 270 000 Kč měsíčně. Kromě toho stěžovatel sám hospodařil s finančními prostředky získanými z cenných papírů, které jsou ve společném jmění manželů. Dále obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatel má kromě společných dětí ještě vyživovací povinnost ke svému synovi z předchozího vztahu ve výši 15 000 Kč měsíčně, jeho náklady na bydlení jsou 43 100 Kč. Vedlejší účastnice podle zjištění obvodního soudu zůstala od narození dětí v domácnosti, byť děti již nepotřebují vzhledem ke svému věku tak intenzivní péči, má vystudovanou vysokou školu v oboru marketingu, mluví plynně anglicky, neboť pobývala dlouhodobě v Kanadě, proto by (přes dlouhodobou přetržku v pracovní aktivitě) mohla získat příjem minimálně okolo 30 000 Kč čistého měsíčně; provoz domu stojí vedlejší účastnici asi 20 000 Kč měsíčně a provoz automobilu asi 19 000 Kč měsíčně. Na základě těchto zjištění obvodní soud dospěl k závěru o přiměřené výši výživného pro vedlejší účastnici v částce 60 000 Kč měsíčně, a proto napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, uložil stěžovateli povinnost platit vedlejší účastnici počínaje dnem 14. 11. 2018 výživné v částce 60 000 Kč měsíčně (I. výrok), dlužné výživné za dobu od 14. 11. 2018 do 18. 2. 2021 ve výši 968 500 Kč zaplatit ve dvou splátkách (II. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok) a žalobu o povinnosti stěžovatele platit vedlejší účastnici počínaje dnem 14. 11. 2018 výživné v částce 40 000 Kč měsíčně zamítl (IV. výrok). 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem s napadenými výroky odmítl odvolání proti zamítavému IV. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok), ve vyhovujícím I. výroku o výživném za dobu od 14. 11. 2018 do 31. 12. 2019 ho potvrdil, o výživném za dobu od 1. 1. 2020 ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu (II. výrok), změnil rozsudek o dlužném výživném (III. výrok) a zrušil výrok o nákladech řízení (IV. výrok). Městský soud hodnotil jako nepřezkoumatelné rozhodnutí obvodního soudu v jeho závěrech o stěžovatelově příjmu z cenných papírů, neboť v řízení nebylo dostatečně prokázáno jejich vlastnictví. Rozsah přiměřené vyživovací povinnosti stanovené stěžovateli vůči vedlejší účastnici mohl být podle městského soudu stanoven alespoň pro uvedené období i jen vzhledem k jeho ostatním příjmům. Městský soud na základě zjištění, která ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, uzavřel, že čistý měsíční příjem stěžovatele přesahoval v období od listopadu roku 2018 do prosince roku 2019 částku 300 000 Kč měsíčně, a proto shledal vyživovací povinnost stanovenou obvodním soudem částkou 60 000 Kč měsíčně jako přiměřenou. Pro období let 2020 až 2021, kdy došlo ke zvýšení výdajů stěžovatele na bydlení, zvýšilo se školné pro nezletilé děti, které stěžovatel rovněž hradil, a kdy jeho reálný měsíční příjem poklesl na částku asi 260 000 Kč měsíčně, se podle městského soudu částka 60 000 Kč měsíčně jako výživné pro vedlejší účastnici nezdá být přiměřenou. Proto ve vymezeném rozsahu rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí nezaručují oběma manželům stejnou hmotnou a kulturní úroveň, jak požaduje zákon, ale významně preferují vedlejší účastnici (která se dobrovolně rozhodla nepracovat) na úkor stěžovatele dosahujícího nadprůměrných příjmů jen díky extrémnímu pracovnímu nasazení. Odečtou-li se od jeho příjmů všechny náklady, včetně vyživovací povinnosti na děti a na vedlejší účastnici, zůstane mu asi jen 20 % jeho příjmu, což je výrazně méně než vedlejší účastnici, která vlastní nemovitost v hodnotě minimálně přes 10 mil. Kč a cenné papíry v hodnotě odhadem alespoň 1 800 000 Kč. Obecné soudy mnohá zjištění týkající se stěžovatelových příjmů opírají jen o odhad, a tím činí svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými, což je v rozporu s právem na soudní ochranu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 (N 144/86 SbNU 445). Mají-li jeho příjmy podle obecných soudů pro rok 2018 a 2019 přesahovat částku 300 000 Kč měsíčně, tak při správném zohlednění všech zákonných odvodů vztahujících se ke stěžovatelovým příjmům by zjistily, že jeho příjem v daném období byl takřka o 20 000 Kč měsíčně nižší. Stěžovateli není zřejmé, z čeho městský soud usoudil na ekvivalenci nákladů provozu jeho motorového vozidla a motorového vozidla používaného vedlejší účastnicí, aniž by se pokusil takové náklady orientačně vyčíslit. Stěžovateli by také podle jeho názoru nemělo jít k tíži, že se s vedlejší účastnicí nemohou shodnout na pronájmu bytu v jejich společném jmění. Kdyby soudy spravedlivě zhodnotily jeho náklady, které jsou s vlastnictvím tohoto bytu spojeny, musely by výživné pro vedlejší účastnici snížit o 1 000 Kč až 2 000 Kč měsíčně. Obecné soudy rovněž neověřovaly tvrzení vedlejší účastnice, že její náklady na bydlení s dětmi jsou okolo 20 000 Kč měsíčně a náklady na provoz automobilu asi 19 000 Kč měsíčně. Naopak stěžovatelovy náklady na bydlení obecné soudy minimálně relativizovaly, čímž porušily podle jeho názoru zásadu rovnosti účastníků řízení. Podle stěžovatele není nutné děti všude vozit automobilem, když zastávka městské hromadné dopravy je od jejich bydliště vzdálena asi 800 metrů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 6. Napadá-li stěžovatel II. výrok rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v němž byl tento výrok změněn rozsudkem městského soudu, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti takové části výroku rozsudku obvodního soudu příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozh