IV.ÚS 3374/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3374/19 ze dne 5. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4426/2013-512 ze dne 18. 7. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupeného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti předcházející soudnímu řízení 1. Mezi stěžovatelkou jako věřitelem a společností Zetor Brno, s. p. (dále jen "původní dlužník"), bylo v roce 1989 sjednáno poskytnutí překlenovacího úvěru, který byl průběžně čerpán, naposledy v roce 1992. V roce 1996 byl vypracován privatizační projekt původního dlužníka, v roce 1999 byla uzavřena smlouva o prodeji privatizovaného majetku původního dlužníka akciové společnosti Zetor Brno a. s. (dále jen "nový dlužník") podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). V témže roce uznal nový dlužník notářským zápisem existenci dluhu ve výši cca 507 milionů Kč (z toho cca 231,8 milionů Kč jistiny). V letech 2000-2002 probíhalo vyrovnávací řízení nového dlužníka, v jehož rámci byla přihlášená pohledávka stěžovatelky uspokojena z 30 % (cca 159,2 milionů Kč). V roce 2004 vyzvala stěžovatelka Fond národního majetku (jehož závazky později převzala vedlejší účastnice) ke splnění ručitelského závazku podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. k uspokojení pohledávky ve zbývající výši cca 371,6 milionů Kč. Jelikož Fond národního majetku nesplnil závazek dobrovolně, domáhala se stěžovatelka jeho splnění soudní cestou. II. Řízení před obecnými soudy 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") č. j. 34 Cm 199/2004-380 ze dne 8. 6. 2012 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce cca 343 milionů Kč s příslušenstvím od roku 2004 (výrok I); v rozsahu cca 28 milionů Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo nahradit stěžovatelce na nákladech řízení cca 4 miliony Kč. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka změnil rozsudkem č. j. 5 Cmo 111/2013-428 ze dne 2. 7. 2013 výrok I rozsudku nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl v rozsahu požadovaného příslušenství z částky cca 343 milionů Kč (výrok I), jinak vyhovující výrok v rozsahu přiznané částky cca 343 milionů Kč potvrdil (výrok II), stejně jako výrok II rozsudku nalézacího soudu zamítající žalobu v rozsahu 28 milionů Kč (výrok III); přiznal také stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši cca 467 tisíc Kč (výrok IV). 4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozhodoval ve věci stěžovatelky, zahájené u nalézacího soudu v roce 2004, již podruhé (viz rozsudek č. j. 29 Cdo 601/2008-277 ze dne 8. 6. 2011, publikovaný pod č. R 148/2011). Napadeným rozsudkem shledal dovolání stěžovatelky přípustným pouze proti výroku I a části výroku III rozsudku odvolacího soudu - v této části její dovolání zamítl; dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení Nejvyšší soud odmítl pro vadu spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti. Nejvyšší soud však shledal důvodným dovolání vedlejšího účastníka a změnil výrok II rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobu zamítl i v rozsahu přiznané částky cca 343 milionů Kč. 5. Odlišné posouzení dovolacího soudu vychází z rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 2459/2012 ze dne 9. 9. 2015, publikovaného pod č. R 57/2016 (dále jen "rozsudek zn. R 57/2016"), kterým byla sjednocena do té doby rozdílná rozhodovací praxe (překonávající pouze jediný rozsudek odchylující se od sjednoceného stanoviska - viz rozsudek sp. zn. 33 Cdo 75/2008 ze dne 29. 7. 2009) v posouzení otázky výkladu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinném od 6. 12. 1994, a který byl vydán až po vydání uvedeného rozsudku odvolacího soudu. V rozsudku zn. R 57/2016 Nejvyšší soud potvrdil svou dosavadní převažující výkladovou praxi, podle níž novela provedená zákonem č. 224/1994 Sb. nezaložila znovu ručení Fondu národního majetku za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, nýbrž vázala na další podmínky splatnost pohledávek věřitelů vůči fondu z titulu ručení, které vzniky před 13. 8. 1993, avšak nestaly se splatnými před 6. 12. 1994. 6. V souzené věci Nejvyšší soud neshledal důvod na uvedeném závěru čehokoli měnit a po zohlednění skutkových okolností dospěl k závěru, že dovolání vedlejšího účastníka je důvodné; podle dovolacího soudu je zjevné, že podle doby uzavření převodní smlouvy (19. 7. 1999) i její účinnosti (1. 8. 1999) není pohledávka stěžovatelky vůči Fondu (nyní vůči vedlejšímu účastníku) pohledávkou, která z titulu ručení vznikla před 13. 8. 1993 a současně se nestala splatnou před 6. 12. 1994 (R 57/2016), takže je (byl dán) důvod zamítnout žalobu ohledně celé požadované jistiny (tedy i ohledně částky 343.347.885,55 Kč, proti jejímuž přiznání brojil vedlejší účastník podaným dovoláním). V konečném důsledku tak byla žaloba stěžovatelky zamítnuta v plném rozsahu. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka se cítí být napadeným rozsudkem zkrácena na svých základních právech zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); rozsudek dovolacího soudu porušuje podle stěžovatelky i strukturální principy demokratického právního státu (priorita jednotlivce a jeho svobody před státem, ochrana legitimního očekávání), zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny. Nejvyšší soud rozhodl pro stěžovatelku překvapivě, čímž porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování, a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Napadeným rozsudkem se odchýlil od svého prvního rozhodnutí ve věci a z více možných nezvolil výklad nejšetrnější k základním právům stěžovatelky (čl. 4 odst. 4 Listiny). 8. Do vlastnického práva stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu nepřípustně zasaženo proto, že v jeho důsledku přestala její pohledávka za vedlejším účastníkem existovat, přestože ji řádně uplatnila a splnila všechny zákonné podmínky pro vznik zákonného ručení vedlejšího účastníka. V dalším textu obsáhlé ústavní stížnosti se stěžovatelka vymezuje vůči výkladu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v rozhodném znění, přijatému Nejvyšším soudem v rozsudku zn. R 57/2016, z něhož v projednávané věci vyšel. Dále stěžovatelka předkládá test proporcionality, kterým napadený rozsudek podle jejího přesvědčení neprochází, neboť její vlastnické právo nestálo v kolizi s žádným jiným základním právem. Nejvyšší soud preferoval vlastnické právo státu, který nejprve mocí zákonodárnou přijal dotčené ustanovení, a pak prostřednictvím aplikujících orgánů zcela změnil jeho výklad. Výklad a závěr Nejvyššího soudu je vůči stěžovatelce extrémně nespravedlivý a vede k nerovnoprávnému postavení zúčastněných subjektů. Klást důraz na prioritu jednotlivce před státem a aplikovat zásadu in dubio pro libertate [viz nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373)] je přitom nutno obzvlášť při výkladu zákona č. 92/1991 Sb., který upravil velkou privatizaci a vyvažoval veřejný zásah do smluvní svobody (nemožnosti věřitele ovlivnit osobu svého dlužníka) založením ručení státu. 9. Nejvyšší soud podle stěžovatelky porušil princip vázaznosti vlastním předchozím rozhodnutím ve věci [viz § 156 odst. 3 o. s. ř. či nálezy sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581) a sp. zn. II. ÚS 1688/10 ze dne 9. 10. 2012 (N 167/67 SbNU 49)], neboť v rozsudku z roku 2011 vyslovil jednoznačný právní názor o existenci ručení žalovaného, načež v napadeném rozsudku předvedl "vskutku koperníkovský obrat", aniž by změně právního názoru předcházela změna skutkových okolností věci. Otázka existence ručení žalovaného za závazek původního dlužníka podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. byla podle stěžovatelky ve věci již vyřešena, nebylo proto možné ji v dalším rozhodování znovu otevírat. 10. Dovolání vedlejšího účastníka nebylo podle stěžovatelky ani přípustné, natož důvodné; stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, který řádné vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.) dovodil z obsahu dovolání, ač nebylo vedlejším účastníkem výslovně specifikováno. Rozsudek odvolacího soudu tak byl dovolacím soudem změněn na podkladě nezpůsobilého dovolání. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky dopustil přepjatého formalismu,