IV.ÚS 3374/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3374/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. V. a 2. nezletilého R. V., obou zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2020 č. j. 72 Co 312/2019-2168 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. května 2019 č. j. 11 P 50/2015-1786, a o s ní spojeném návrhu na zrušení § 165 *) odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "před tím, než rozsudek nabude právní moci", za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: ________________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2021 Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva a práva 2. stěžovatele (dále též "nezletilý") podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení § 165 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve slovech "před tím, než rozsudek nabude právní moci". 3. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl návrhy vedlejší účastnice (dále též "matka") na nařízení výkonu rozsudku obvodního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 11 P 50/2015-117, ve spojení s usnesením obvodního soudu ze dne 4. 9. 2018 č. j. 11 P 50/2015-1425, a to uložením pokut otci za nedodržení povinnosti předat jí nezletilého (v 19.00 hodin, resp. ve 12.30 hodin) ve dnech 27. 10. 2016, 7. 2. 2016, 21. 2. 2016, 20. 3. 2016, 17. 4. 2016, 18. 9. 2016, 16. 10. 2016, 30. 10. 2016, 13. 11. 2016, 11. 12. 2016, 2. 1. 2017, 8. 1. 2017, 14. 5. 2017, 14. 7. 2017, 30. 8. 2017 a 15. 4. 2018, a dále za nesplnění povinnosti otce řádně oznámit matce styk s nezletilým o letních prázdninách v roce 2018 (výrok I). Dále obvodní soud rozhodl, že otci se ukládá pokuta ve výši 200 Kč za nepředání nezletilého matce v 19.00 hodin dne 21. 1. 2018 (výrok II). Obvodní soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 4. K odvolání otce rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959, že se usnesení obvodního soudu v napadeném výroku II potvrzuje (výrok I), a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Podáním doručeným městskému soudu dne 30. 4. 2020 otec navrhl doplnění usnesení městského soudu ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959, eventuálně opravu odůvodnění. Namítl zejména, že svým odvoláním napadl všechny výroky napadeného usnesení obvodního soudu, městský soud však rozhodl pouze o odvolání do výroku II napadeného usnesení obvodního soudu. 6. Městský soud pak napadeným usnesením rozhodl, že usnesení městského soudu ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959 se doplňuje tak, že napadené usnesení obvodního soudu se ve výroku III (tj. o nákladech řízení) potvrzuje a odvolání otce proti výroku I se odmítá (výrok I). Dále rozhodl, že návrh otce na opravu odůvodnění usnesení městského soudu ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959 se zamítá (výrok II). Městský soud konstatoval, že protože ve svém usnesení ze dne 21. 2. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-1959 skutečně opomněl rozhodnout rovněž o odvolání otce proti nákladovému výroku III napadeného usnesení obvodního soudu, toto opomenutí napravil tímto doplňujícím usnesením, když se ztotožnil s odůvodněním nákladového výroku obvodním soudem, totiž, že řízení ve věci výkonu rozhodnutí styku rodiče s nezletilým dítětem je úzce spjato se samotným řízením ve věci péče o nezletilé a z toho důvodu je na místě aplikace § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), přičemž obvodní soud v tomto směru odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Městský soud se dále zabýval přípustností odvolání otce proti zamítavému výroku I napadeného usnesení obvodního soudu a dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Vzhledem k tomu, že obvodní soud výrokem I zamítl návrhy matky na výkon rozhodnutí, nemohla otci vzniknout žádná újma na jeho právech. Z toho důvodu není otec subjektivně legitimován k podání odvolání. Výrok II napadeného usnesení městský soud zdůvodnil aplikací § 165 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. Protože v dané věci usnesení městského soudu, jehož opravy odůvodnění se otec domáhá, nabylo právní moci dne 15. 4. 2020, přičemž návrh na opravu odůvodnění byl soudu doručen až dne 30. 4. 2020, soud návrh zamítl. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti popsal skutkové okolnosti posuzované věci a uvedl, že má za to, že nepřiznáním mu náhrady nákladů jakožto úspěšnému účastníku řízení společně s nemožností se účinně bránit proti vadám odůvodnění rozhodnutí městského soudu bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv, jakož i do práv nezletilého. Otec před obecnými soudy poukazoval na skutečnost, že matčiny návrhy na výkon rozhodnutí jsou vůči otci opakované, bezdůvodné, šikanózní a jako takové tedy i svévolné. Matka podává tyto návrhy i v případě, že se otec opozdí s předáním nezletilého jen o několik minut, případně si matka zpoždění sama vytvoří (způsobí). Otec přitom ve všech případech matku o možném zpoždění včas informuje a tyto informace o zpoždění jednotlivých hromadných prostředků jsou dostupné a ověřitelné i přes dopravní aplikaci, o které otec ví, že ji matka sleduje. Nepřípustné šikanózní jednání a zneužití práva otec spatřuje i v tom, že je matka osvobozena od soudních poplatků, byl jí bezplatně ustanoven právní zástupce z řad advokátů, a proto využívá v neprospěch otce bezplatné právní pomoci. Z výsledků matčiných návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí je nicméně evidentní, že tyto návrhy jsou opakovaně zamítány a lze je objektivně označit jako bezdůvodné. Celkově lze napadené usnesení obvodního soudu považovat za otcův úspěch v řízení, případně za jeho neúspěch jen v nepatrné části předmětu řízení, za což by mu tak měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Jakýkoli jiný závěr je v rozporu se spravedlností a dobrými mravy. Právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů, které "úspěšné" straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. Výrok obvodního soudu o nepřiznání náhrady nákladů otci s pouhým odůvodněním, že je řízení o výkonu rozhodnutí ve věci styku rodiče s nezletilým specifické, nelze považovat za dostačující a spravedlivě odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení. Tato namítaná vada rozhodnutí obvodního soudu nebyla i přes námitky otce zhojena ani v odvolacím řízení, kde se městský soud v napadeném usnesení s argumentací obvodního soudu pouze "plně ztotožnil", aniž by se argumenty otce uvedenými v odvolání jakkoli zabýval. Stěžovatel též uvádí, že byla porušena zásada právní jistoty a předvídatelnosti práva, kdy se v případě některých řízení uplatňuje tvrzení vylučující náhradu nákladů (tzv. "specifická" povaha vykonávacího řízení ve věcech péče soudu o nezletilé), zatímco v jiných případech toto tvrzení absentuje a náhrada nákladů dokonce přiznávána je, přičemž to dokládá na konkrétních příkladech. Stěžovatel uzavřel, že výrok o nákladech řízení není souladný s celkovým průběhem řízení, není dostatečně odůvodněna ani úvaha obecných soudů vedoucí k nepřiznání náhrady nákladů řízení a nebyly vypořádány ani podstatné námitky a argumenty otce. 8. Návrh na zrušení části § 165 odst. 1 o. s. ř. (sub 2) stěžovatel zdůvodnil mj. tím, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů (a tedy i vytvoření systému opravných prostředků v civilním řízení), avšak existují-li tyto jurisdikce, garance čl. 6 Úmluvy musejí být respektovány, a to zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv. Samotná existence "opravného prostře