IV.ÚS 3375/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3375/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Vavříkové, zastoupené Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem, sídlem Pekařská 403/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2023 č. j. 26 Cdo 2322/2023-310, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. března 2023 č. j. 60 Co 25/2023-254 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. října 2022 č. j. 14 C 255/2020-189, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Víta Vojtka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce (jako žalované) povinnost vyklidit specifikované nemovité věci, včetně stavby, v níž stěžovatelka bydlí (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že vlastníkem nemovitých věcí je vedlejší účastník a stěžovatelka tyto věci užívá bez právního důvodu, přičemž je v prodlení s převzetím plnění za vypořádací podíl ze zrušeného podílového spoluvlastnictví k těmto nemovitým věcem. Okresní soud neshledal důvody pro odepření výkonu práva vedlejšího účastníka pro rozpor s dobrými mravy, neboť předmětem řízení bylo uložení povinnosti k vyklizení nemovitých věcí, nikoliv samotný výkon rozhodnutí, a teprve v řízení o výkon rozhodnutí by bylo eventuálně možné posoudit námitku stěžovatelky, že se z uvedené stavby nemůže vystěhovat pro svůj zdravotní stav. Zhoršený zdravotní stav stěžovatelky by mohl být důvodem pro zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka jen tehdy, bránily-li by zdravotní důvody stěžovatelce ve vyklizení nemovitých věcí jen po přechodnou dobu. S ohledem na věk, zdravotní stav a citovou vazbu stěžovatelky k nemovitým věcem okresní soud vázal jím uloženou povinnost na pariční lhůtu tří měsíců. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), který se po doplnění dokazování lékařskými zprávami předkládanými stěžovatelkou o zhoršení jejího zdravotního stavu ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu, a proto napadeným rozsudkem jeho rozsudek ve věci samé potvrdil (I. výrok), dílčím způsobem ho změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že zhoršený zdravotní stav stěžovatelky nemůže být pro svoji dlouhodobou povahu důvodem pro odepření výkonu práva vedlejšího účastníka a zamítnutí žaloby. Stěžovatelčin zdravotní stav, délka bydlení v uvedené stavbě, její citové vazby k nemovitým věcem a věk jsou podle krajského soudu okolnosti, které soud posuzuje při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nelze je bez dalšího zohledňovat v navazujícím řízení o uložení povinnosti k vyklizení vypořádaných nemovitých věcí. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Přípustnost dovolání nemohla založit stěžovatelkou formulovaná otázka eventuálního rozporu výkonu práva vedlejšího účastníka s dobrými mravy, neboť tuto otázku krajský soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat. Nadto stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání zpochybnila skutkové závěry, z nichž vycházely soudy nižších stupňů; skutkový základ sporu však nemůže být předmětem dovolacího řízení. Uplatnila-li stěžovatelka v dovolání námitku, že soud zamítl její návrh na provedení znaleckého posudku k prokázání trvalosti či dočasnosti jejího nepříznivého zdravotního stavu, namítá vadu řízení, která sice mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nicméně k takovému typu vady by mohl Nejvyšší soud přihlédnout, jen bylo-li by dovolání přípustné z jiného důvodu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka zejména namítá, že se do její faktické dispozice nedostala finanční náhrada ve výši 600 000 Kč, kterou jí měl zaplatit vedlejší účastník na vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem. V řízení před obecnými soudy bylo porušeno rovněž stěžovatelčino právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), když soudy nenechaly vypracovat ke zhodnocení jejího zdravotního stavu znalecký posudek a odbornou otázku z oboru zdravotnictví si vyřešily samy, aniž by k tomu měly dostatečné vědomosti. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že na daném místě, které má vyklidit, strávila téměř celý svůj život. 6. Krajský soud podle stěžovatelky porušil judikaturu Ústavního soudu, pokud vycházel z toho, že se nemůže zabývat konkrétními okolnostmi daného případu, pro které je stěžovatelce uložená povinnost v rozporu s dobrými mravy [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553)]. Obecné soudy tak při svém rozhodování měly zohlednit zdravotní stav stěžovatelky, délku bydlení v nemovitých věcech, její citovou vazbu k nemovitým věcem, jakož i skutečnost, že se o tyto věci stěžovatelka starala. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Napadá-li stěžovatelka II. výrok rozsudku okresního soudu, který napadeným rozsudkem změnil krajský soud, k rozhodování o ústavnosti takového výroku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 10. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný ro