IV.ÚS 3376/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3376/24 ze dne 3. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JONEA, s. r. o., sídlem Majdalenky 908/10c, Brno, zastoupené Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou, sídlem Křoví 111, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. října 2024 č. j. 5 As 222/2023-43, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Městský úřad Břeclav (dále jen "městský úřad") příkazem ze dne 10. 1. 2017 č. j. MUBR 5135/2016/HT uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání jiného správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017, a uložil jí správní trest pokuty. Stěžovatelka se měla správního deliktu dopustit dne 31. 12. 2015 tím, že nezajistila povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť jí provozované vozidlo stálo v místě označeném dopravní značkou B11 - "zákaz vjezdu všech motorových vozidel" s dodatkovou tabulí "mimo Lesy ČR a VAK a vozidel s povolením Lesů ČR". Městskému úřadu byl v zákonné lhůtě doručen odpor proti příkazu, který byl podepsán jediným jednatelem stěžovatelky Josefem Nekvapilem, a odeslán z jeho e-mailové adresy X@X.cz se zaručeným elektronickým podpisem. K odporu byla přiložena plná moc ze dne 30. 1. 2017, v níž bylo uvedeno: "Já, Mgr. et Mgr. Ing. Josef Nekvapil, jednatel společnosti Jonea s. r. o., IČO: 25541188, uděluji tímto plnou moc Mgr. et Mgr. Ing. Josefu Nekvapilovi..., e-mail se zaručeným podpisem: X@X.cz, k zastupování společnosti Jonea s. r. o. pro celé řízení č. j. MUBR-5135/2016/HT u OD Břeclav, stejně tak jako u příslušných odvolacích správních orgánů, dle § 33 a násl. SŘ." Přiložená plná moc byla za zmocnitele i zmocněnce podepsána J. Nekvapilem. 3. Městský úřad posléze předvolal stěžovatelku k ústnímu jednání na 27. 2. 2017, přičemž předvolání jí doručoval do její datové schránky. Ústní jednání se konalo bez její účasti, neboť se k ústnímu jednání osoba oprávněná jednat jménem stěžovatelky (nebo za stěžovatelku jako její zástupce) nedostavila. Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2017 č. j. MUBR 19976/2017/HT byla stěžovatelka uznána vinnou z výše uvedeného přestupku, byla jí uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Správní rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno do její datové schránky dne 12. 4. 2017. Dne 2. 4. 2020 byl městskému úřadu doručen e-mail z adresy X@X.cz s žádostí o zaslání správního rozhodnutí na tutéž e-mailovou adresu. Městský úřad této žádosti vyhověl a dne 8. 4. 2020 zaslal správní rozhodnutí na zmíněnou e-mailovou adresu. 4. Dne 16. 4. 2020 podala stěžovatelka prostřednictvím J. Nekvapila odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 26. 5. 2020 č. j. JMK 71849/2020 zamítl jako opožděné podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Svůj postup vedlejší účastník odůvodnil zjištěním, že rozhodnutí městského úřadu bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky dne 12. 4. 2017, pročež lhůta pro podání odvolání uplynula dne 27. 4. 2017. K námitkám stěžovatelky, podle nichž mělo být prvostupňové rozhodnutí doručováno nikoliv do její datové schránky, ale na e-mailovou adresu jejího "zmocněnce", vedlejší účastník uvedl, že jde o ryze účelovou argumentaci, a odkázal stěžovatelku na sdělení k jejímu podnětu k zahájení přezkumného řízení, jímž se stěžovatelka domáhala, aby v přezkumném řízení z moci úřední bylo zrušeno rozhodnutí městského úřadu pro vady v doručování. 5. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 28. 7. 2023 č. j. 32 A 47/2020-31 zamítl, byť shledal proces doručení prvostupňového rozhodnutí jako formálně vadný. Krajský soud uvedl, že přestože nebylo rozhodnutí městského úřadu doručeno přímo zmocněnci, nelze přehlédnout, že při (byť formálně vadném) doručování do datové schránky stěžovatelky se mělo rozhodnutí městského úřadu dostat do dispozice J. Nekvapila, který měl do datové schránky přístup jakožto jediný jednatel stěžovatelky. Krajský soud současně ze správního spisu ověřil, že rozhodnutí městského úřadu bylo doručeno přihlášením se do datové schránky, a nikoliv fikcí doručení. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by přístupem do datové schránky stěžovatelky disponovala i osoba odlišná od jednatele. I pokud by však toto tvrzení bylo prokázáno, nic to nemění na tom, že je na interních pravidlech stěžovatelky, aby se s doručovanými písemnostmi seznámil i jednatel. K žádosti zmocněnce o doručování na e-mailovou adresu krajský soud uvedl, že je "rovněž sporná", neboť ve správním spise není založena výslovná žádost o doručování na tuto elektronickou adresu, tato adresa je uvedena pouze v plné moci. Dovodil přitom, že zmocněnci mělo být doručováno "poštou na adresu jeho bydliště". K tomu sice městský úřad nepřistoupil, tento nesprávný postup při doručování však neměl vliv na práva stěžovatelky. Odvolání stěžovatelky bylo podle krajského soudu podáno opožděně, neboť J. Nekvapil se s obsahem prvostupňového rozhodnutí seznámil (měl seznámit) nejpozději dne 22. 8. 2017, avšak odvolání bylo podáno až dne 16. 4. 2020. 6. Ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost, kterou shledal přijatelnou pro možné zásadní pochybení krajského soudu v právním posouzení doručování prvostupňového rozhodnutí, což mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Nejvyšší správní soud považoval za nutné zodpovědět otázku, zda mohl J. Nekvapil vystupovat v řízení jako zástupce stěžovatelky na základě plné moci, kterou si jako jednatel sám udělil, a dále, jak měl městský úřad postupovat při doručování rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že je proti samotnému smyslu institutu zastoupení, aby jednatel společnosti, který je oprávněn "za ni" samostatně jednat, udělil jménem společnosti plnou moc "sám sobě" k zastupování této společnosti jako zmocněný zástupce. Odkázal přitom na rozhodnutí týkající se zastupování v soudním řízení [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 9 Ads 177/2016-89 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2778/10 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. I pro správní řízení podle Nejvyššího správního soudu platí, že statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže vystupovat ve dvou různých rolích, tedy nejen jako statutární orgán, ale též jako zástupce této společnosti na základě udělené plné moci. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jednatelem stěžovatelky je od 8. 3. 2000 pouze J. Nekvapil, který "je za ni oprávněn jednat" (bod 30. odůvodnění), aniž by k tomu potřeboval jakékoli zmocnění. Na jeho jednání je tak třeba nahlížet jako na jednání statutárního orgánu stěžovatelky. Městský úřad proto správně doručoval rozhodnutí stěžovatelce do její datové schránky, přičemž postup podle § 34 odst. 2 správního řádu nešlo uplatnit. Nesprávný je proto závěr krajského soudu, že doručování prvostupňového rozhodnutí neproběhlo formálně správně, neboť mělo být doručováno "zmocněnci". Nejvyšší správní soud dále krajskému soudu vytkl, že se nezabýval důkazními návrhy stěžovatelky uplatněnými v její replice ze dne 1. 10. 2020 v míře, v jaké přesahovaly rámec důkazů obsažených ve správním spisu. Ani tato vada řízení však nemohla mít vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu o věci samé, neboť jakékoli dokazování o tom, co se dělo po řádném doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o správním deliktu, by bylo nerelevantní. Navzdory dílčím pochybením však podle Nejvyššího správního soudu obstojí závěr krajského soudu o opožděnosti odvolání stěžovatelky. Krajskému soudu pak přisvědčil v závěru, že stěžovatelka nepožádala městský úřad o doručování písemností na shora uvedenou emailovou adresu (viz bod 2. výše). Pouhé uvedení e-mailové adresy do neplatné plné moci totiž nelze podle Nejvyššíh