IV.ÚS 3378/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3378/22 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2022 č. j. 30 Cdo 714/2022-237, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 20 Co 280/2021-204 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. května 2021 č. j. 46 C 58/2020-173, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, která mu měla vzniknout nezákonným trestním stíháním pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti, vedeným u Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 3 T 35/2016, zastaveným z důvodu promlčení trestní odpovědnosti. Dále se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 58 500 Kč za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání a také náhrady škody ve výši 193 273 Kč, spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu a cestovné a v ušlém výdělku. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovateli škoda ani nemajetková újma nevznikly. Nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení a stěžovatel i přes poučení o právu trvat na projednání věci toto projednání nežádal. Trestní stíhání bylo podle obvodního soudu vedeno důvodně; Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v usnesení ze dne 21. 5. 2019 č. j. 5 To 121/2019-498, kterým zrušil zprošťující rozsudek okresního soudu, vyslovil pro tento soud závazný právní názor, že v jednání stěžovatele lze spatřovat zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, neboť porušil důležitou povinnost stanovenou zákonem a vlivem jeho nekonání došlo ke zranění poškozené. Obvodní soud neshledal trestní stíhání stěžovatele, trvající 4 roky a 3 měsíce, nepřiměřeně dlouhým. Jednotlivé úkony byly činěny plynule, v přiměřených lhůtách, v přípravném řízení bylo vyslechnuto mnoho svědků, zpracovávány znalecké posudky a odročování hlavního líčení bylo objektivně dáno složitostí řízení a množstvím svědků, navíc také indispozicí obhájce stěžovatele. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, protože se ztotožnil s posouzením věci obvodním soudem. Obvodní soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2509/2014, podle kterého nepřiznáním odškodnění v obdobných věcech není zpochybněn princip presumpce neviny, měl-li trestně stíhaný možnost trvat na projednání věci, aby dosáhl zprošťujícího rozsudku. K odůvodnění rozsudku obvodního soudu mimo jiné uvedl, že v náhradovém řízení není soud povolán k posuzování viny trestně stíhaného, o které nebylo pravomocným odsuzujícím rozsudkem rozhodnuto. Spekulativní úvahy obvodního soudu s odkazem na závěry krajského soudu nejsou relevantní. Obdobně nemůže soud v náhradovém řízení, vycházejícím z nezákonnosti trestního stíhání, hodnotit správnost postupu orgánů činných trestním řízení, neboť pro takový nárok je rozhodující jen výsledek trestního stíhání. Podstatné pro posouzení odpovědnosti vedlejší účastnice je zde pouze to, že trestní stíhání bylo zastaveno pro zánik trestnosti činu, z něhož byl stěžovatel obviněn, a to v důsledku plynutí času a stěžovatel netrval na projednání věci, aby dosáhl zproštění viny. 5. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením částečně pro vady a částečně pro nepřípustnost. V otázce tvrzené nepřiměřenosti délky trestního stíhání stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání proto trpělo vadou, pro kterou nebylo možné v příslušném rozsahu v dovolacím řízení pokračovat; stěžovatel neuvedl, od jakého judikaturního závěru dovolacího soudu se měl městský soud údajně odchýlit. V ostatních rozhodných otázkách bylo rozhodnutí městského soudu jednak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jednak stěžovatel budoval své dovolací námitky na odlišné verzi skutkového stavu, než ze které vycházel městský soud. Současně rozsudek městského soudu nezávisel na stěžovatelem rozporované tezi, že ho obvodní soud zařadil "do skupiny skutečných pachatelů, kteří však nebyli nikdy odsouzeni", jelikož na ní městský soud své rozhodnutí nezaložil; naopak tyto úvahy označil za spekulativní a irelevantní. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel především namítá, že jeho žalobě nebylo vyhověno, přestože byl v dané trestní věci okresním soudem zproštěn obžaloby. Opakované zrušení zprošťujících rozsudků krajským soudem přitom v žádném ohledu nemůže svědčit o jeho vině a má být rozporné s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (především s rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 č. 44151/12, Tempel proti České republice). Stěžovatel k tomu poukazuje, že odvolací soud nesmí udělovat pokyny soudu prvního stupně o tom, jak by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného. Také z toho důvodu nelze zrušující usnesení krajského soudu považovat za svou povahou odsuzující rozsudek. Podle stěžovatele je nesprávný odkaz soudů na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2509/2014, neboť i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu musí být presumpce neviny respektována ve všech stádiích trestního řízení, jakož i v jiných řízeních. Obecnými soudy zastávaná judikaturní linie podle stěžovatele hovoří o jakési skupině "skutečných pachatelů", kteří však nikdy nebyli pravomocně odsouzeni. Podle stěžovatele tak civilní soudy fakticky rozhodly o vině nevinného člověka. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem o přiměřenosti délky trestního řízení; toto řízení nepočíná doručením usnesení o zahájení trestního stíhání, nadto trestní stíhání započalo v roce 2013, nikoli 2015 (jak konstatoval obvodní soud). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je částečně přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nevyčerpal zcela zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz dále). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je přezkum ústavnosti, nikoli zákonnosti napadených rozhodnutí. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, který není povolán k výkladu běžných zákonů, pakliže v jeho důsledku nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. 9. Ústavní stížnost sestává z opakování námitek, kterými stěžovatel toliko polemizuje se srozumitelně a přesvědčivě vyjádřenými důvody napadených rozhodnutí. V prvé řadě stěžovatel nijak nezpochybnil závěr Nejvyššího soudu, že v otázce přiměřenosti délky trestního stíhání nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, a to tak bylo nepřípustné pro nedodržení povinných zákonných náležitostí. Jelikož se stěžovatel ani nepokusil tento závěr zvrátit, nemá Ústavní soud důvod Nejvyššímu soudu oponovat. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (veřejně dostupné z http://nalus.u