IV.ÚS 338/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 338/15 ze dne 12. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Mgr. Kataríny Michálkové a 2) SECURITY PROGRESS s. r. o., se sídlem Vsetín, Mostecká 367, zastoupených Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Brno, Zemkova 1538/20, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2014 sp. zn. 61 T 7/2013 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 2 To 97/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku rozhodnuto o zabrání osobního motorového vozidla značky Land Rover Range ve vlastnictví stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o. Stěžovatelé dále navrhují zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost označeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a považoval jejich věc za naléhavou ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a projednal ji přednostně. Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé namítají, že trestní soudy vyslovily zabrání věci stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o., aniž byly splněny zákonem předpokládané podmínky pro uložení této sankce. Poukazují na to, že zabrání motorového vozidla bylo odůvodněno tím, že jej měla používat skupina osob při páchání své rozsáhlé trestné činnosti, avšak ve výroku rozsudku, jímž byly tyto osoby odsouzeny, se o použití tohoto motorového vozidla vůbec nehovoří. Podle stěžovatelů vozidlo nebylo významné pro naplnění zákonných znaků spáchaných trestných činů. Stěžovatelé dále uvádějí, že v jejich případě nebyl naplněn ani další z předpokladů, které ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku vyžaduje pro zabrání věci, a to nebezpečí, že věc bude sloužit ke spáchání zločinu. Podle stěžovatelů z napadených rozhodnutí nelze rozpoznat, jaké skutkové okolnosti mají poukazovat na existenci takového nebezpečí a o jaké důkazy se závěr opírá, což činí tato rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Stěžovatelé rovněž brojí proti tomu, že trestní soudy se vůbec, resp. jen ve velmi omezené míře a nesprávně zabývaly proporcionalitou zásahu do majetkových práv stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o. Poukazují přitom na to, že trestní soudy nebraly v úvahu jiné možnosti, jak dosáhnout sledovaného účelu, konkrétně možností uložit namísto zabrání věci některou z povinností předpokládaných v ustanovení § 101 odst. 4 trestního zákoníku. Stěžovatelé konečně namítají, že stěžovatelka (zřejmě myšlena druhá stěžovatelka SECURITY PROGRESS s. r. o.) byla zkrácena na svých procesních právech, neboť jí nebyl doručen opis obžaloby a nebyla vyrozuměna o hlavním líčení. Za obcházení zákona ze strany Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pak považují to, že o zabrání věci soud nerozhodl v hlavním líčení, protože v této fázi byla stěžovatelka zkrácena na svých právech, a vyhradil rozhodování o tomto ochranném opatření do veřejného zasedání. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření rovněž jen stručně uvedl, že stěžovatelka Mgr. Katarína Michálková opakuje, popř. rozvíjí svou argumentaci předkládanou v průběhu trestního řízení a že v posuzovaném případě nedošlo k porušení hmotného, procesního ani ústavního práva v její neprospěch. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelům k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. II. Ústavní soud, před tím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jak již bylo výše uvedeno, napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku rozhodnuto o zabrání osobního motorového vozidla značky Land Rover Range, který vlastnila stěžovatelka SECURITY PROGRESS s. r. o. Rovněž ze samotné ústavní stížnosti (z bodu 29) vyplývá, že předmětné vozidlo vlastnila obchodní korporace, tedy stěžovatelka SECURITY PROGRESS s. r. o. Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně o zabrání vozidla, stejně jako usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti uvedenému usnesení krajského soudu, byla proto oprávněna napadnout ústavní stížností pouze obchodní korporace, tj. stěžovatelka SECURITY PROGRESS s. r. o. z pozice vlastníka zabírané věci, nikoli stěžovatelka Mgr. Katarína Michálková v pozici jednatelky této obchodní korporace (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3857/14). Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovatelce Mgr. Kataríně Michálkové podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. III. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o. je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu, zvážil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků a obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů však Ústavní soud může zasáhnout, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98). Stěžovatelce SECURITY PROGRESS s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") není možné přisvědčit ohledně její námitky směřující proti závěru soudů o tom, že její motorové vozidlo bylo používáno při páchání trestné činnosti jinými osobami. Z ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a z vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013 č. j. 61 T 7/2013-5030, ve spojení s rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2014 č. j. 2 To 19/2014-51973 a ze dne 23. 6. 2014 č. j. 59/2014-6067 bylo pět osob odsouzeno pro rozsáhlou trestnou činnost. O zabrání osobního motorového vozidla značky Land Rover Range bylo rozhodnuto proto, že bylo používáno pro činnost související s trestnou činností odsouzených, konkrétně k dopravě odsouzených k místům bydliště poškozených, případně k zajištění dopravy při zjišťování informací o poškozených. Trestní soudy tedy v napadených rozhodnutích specifikovaly, jakým způsobem odsouzené osoby používaly předmětné motorové vozidlo stěžovatelky při páchání trestné činnosti. Skutečnost, že vztah tohoto vozidla k trestné činnosti nebyl zmíněn ve výroku rozsudku, jímž byly tyto osoby uznány vinnými, nehraje v tomto směru zásadní roli. Vyslovit zabrání věci, resp. uložit trest propadnutí věci podle § 70 trestního zákoníku, lze totiž zpravidla vůči věci, s jejíž pomocí pachatel realizoval jednání popsané ve skutkové podstatě. Avšak využití těchto sankcí je možné obecně kdykoli, když jde o věc významnou pro naplnění zákonných znaků trestného činu, která měla reálný vliv na úspěšné spáchání trestného činu (srov. Šámal