IV.ÚS 338/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 338/24 ze dne 17. 4. 2024 N 75/123 SbNU 315 Náhrada nákladů adhezního řízení při zohlednění plnění pojišťovnou   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou, sídlem Zelený pruh 1294/52, Praha 4 - Krč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 5 To 211/2023-211, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 5 To 211/2023-211 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 5 To 211/2023-211 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu. Podle stěžovatele vydané rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel vystupoval jako poškozený v trestním řízení, ve kterém byl J. Š. pravomocně odsouzen pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví. Odsouzenému byla zároveň podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") uložena povinnost nahradit stěžovateli část jeho nároku spočívajícího v bolestném a ztrátě na výdělku, přičemž ve zbytku stěžovatele Okresní soud ve Zlíně odkázal na občanskoprávní řízení. V průběhu trestního řízení se stěžovatel nechal zastupovat zmocněnkyní a následně podal návrh na přiznání náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnkyně ve výši 39 008 Kč včetně DPH. Odměna zmocněnkyně byla stanovená podle § 7 a § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"); za tarifní hodnotu byla považována částka, která byla poškozenému stěžovateli přiznána za bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku. 3. Okresní soud usnesením ze dne 23. 6. 2023 č. j. 4 T 90/2022-192 zavázal odsouzeného k povinnosti nahradit stěžovateli náklady vzniklé přibráním zmocněnkyně ve výši 22 600 Kč. Okresní soud stěžovateli nepřiznal celou požadovanou částku s odůvodněním, že stěžovatel nesprávně určil tarifní hodnotu. Okresní soud uvedl, že uplatňoval-li poškozený jak náhradu škody, tak nemajetkové újmy, náleží zmocněnkyni odměna stanovená podle tarifní hodnoty, která je v daném případě vyšší. 4. Proti usnesení okresního soudu podal odsouzený stížnost. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2023 č. j. 5 To 211/2023-211 zrušil rozhodnutí okresního soudu a nově rozhodl tak, že zamítl návrh stěžovatele na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnkyně. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud při výpočtu odměny zmocněnkyně pochybil, protože v souladu s § 12 odst. 3 advokátního tarifu měl vycházet z tarifní hodnoty ve výši součtu tarifních hodnot stanovených pro uplatňování náhrady škody a nemajetkové újmy. Krajský soud přesto náhradu nákladů za přibrání zmocněnkyně nepřiznal s odůvodněním, že stěžovateli již pojišťovna vyplatila finanční plnění ve výši 34 558 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení a z těchto důvodů nelze další náhradu nákladů přiznat. Přiznáním požadovaných nákladů za přibrání zmocněnkyně by šlo o dvojí plnění, a tedy bezdůvodné obohacení. Mimo jiné odkázal na praxi Ústavního soudu v usneseních ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 1021/18, ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 1020/18 a ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2567/22, která se touto problematikou zabývají. 5. Krajský soud dále uvedl, že náklady spojené s ubytováním zmocněnkyně nepřiznal z důvodu jejich neúčelnosti. Krajský soud konkrétně uvedl, že "hlavní líčení bylo u Okresního soudu ve Zlíně nařízeno na 9:00 hod., tudíž zmocněnkyně měla k jízdě z Prahy do Zlína využít dne 7. 2. 2023 ranní vlakový spoj Slováckým expresem (R 883) s odjezdem v 5:03 hod. z hlavního nádraží Praha a příjezdem v 8:06 hod. do Otrokovic, a to s následným odjezdem trolejbusu v 8:24 hod. ze železniční stanice Otrokovice a příjezdem v 8:40 hod. do zastávky Zlín, Šrámkova, která je dle serveru www.mapy.cz vzdálena od budovy Okresního soudu ve Zlíně, Dlouhé Díly 351, pouze 169 m (tj. 3 min chůze)." (bod 11 napadeného usnesení). II. Argumentace stěžovatele 6. Podle stěžovatele rozhodnutí soudů obsahují prvky svévole. Zejména krajský soud nerozlišil náklady adhezního řízení a náklady v řízení o nároku na pojistné plnění, které mají odlišnou povahu. V této souvislosti odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 357/22. Uhrazením nákladů na mimosoudní jednání pojišťovnou tak nemůže vést k zániku nároku stěžovatele na náhradu nákladů adhezního řízení. Stěžovatel dále zpochybnil závěr o neúčelnosti nákladů vynaložených na ubytování zmocněnkyně. Uvedl, že krajský soud pochybil, když při svých úvahách nezohlednil cestu zmocněnkyně z místa jeho bydliště (ale až z Hlavního nádraží v Praze) a dále nijak nezohlednil nutnost rezervního času pro případ zpoždění některého ze spojů a také pro samotnou orientaci v budově soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno toto rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka 8. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření krajského soudu, který plně odkázal na napadené usnesení. K stěžovatelem uváděnému nálezu sp. zn. II. ÚS 357/22 odkázal na v napadeném rozhodnutí odkazovanou judikaturu Ústavního soudu. 9. Ústavní soud si ve věci vyzval k vyjádření i vedlejšího účastníka odsouzeného J. Š., ten se však v určené lhůtě Ústavnímu soudu nevyjádřil. V souladu s poučením, kterého se mu od Ústavního soudu dostalo, lze mít tudíž za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti A) Obecná východiska 10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy, a do rozhodovací činnosti obecných soudů tak může zasáhnout pouze v případech, kdy došlo k zásahu do základních práv a svobod jednotlivce. Z toho důvodu přistupuje k otázkám náhrady nákladů zdrženlivě. Jakkoliv i rozhodnutí o těchto otázkách nepochybně mohou dopadat do majetkové sféry účastníků, zpravidla nedosahují dostatečné intenzity k porušení základních práv a svobod [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 357/22, ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23, ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 729/23]. 11. Přes výše uvedené je ve výjimečných případech, kdy pochybení obecných soudů dosáhne ústavněprávní intenzity, Ústavní soud k zásahu oprávněn. Ústavní soud vymezil řadu případů, kdy k takové situaci dochází, a to například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nálezy ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189), ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12]. 12. K hodnocení ústavněprávní relevance konkrétního případu je třeba zohlednit i specifika náhrady nákladů řízení poškozeného v trestním řízení. Tyto náklady nejsou pouhým příslušenstvím pohledávky v adhezním řízení uplatňované, ale jde o prostředky sloužící k zajištění jeho veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení [srov. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369)]. Ústavní soud se v této souvislosti opakovaně vyjádřil, že tak nelze bez dalšího uplatnit omezení ústavněprávního přezkumu pro tzv. bagatelní věci [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369), bod 73, sp. zn. II. ÚS 357/22, bod 17]. 13. K rozlišení nákladů vynalož