IV.ÚS 3382/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3382/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Dümlera, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, č. j. 30 Cdo 1273/2023-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 11 Co 286, 287/2022-85, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 45 C 78/2021-55 a doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2022, č. j. 45 C 78/2021-59, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně ("krajský soud") pod sp. zn. 18 Nc 6/2017 (o nařízení předběžného opatření), na něž navazovalo řízení o věci samé vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 151/2017 ("posuzované řízení"). 2. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem konstatoval, že v řízeních před krajským soudem bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem soud zamítl žalobu co do zaplacení částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 10. 11. 2020 do zaplacení a opět uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ohledně vydání doplňujícího rozsudku. K odvolání stěžovatele i žalované Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil a změnil ho pouze co do výše nákladů řízení a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl zčásti jako nepřípustné, a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatel totiž explicitně nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, která by měla být dovolacím soudem zodpovězena, a rovněž výslovně neuvedl některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomenul, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. V tomto rozsahu shledal Nejvyšší soud dovolání vadným. Ve zbývající části konstatoval, že se městský soud při řešení předložených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 4. Uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkumu odvolacím soudem. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomenul, že při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se ale v případě stěžovatele nestalo. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v dovolacím řízení jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění. 5. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka přičítání postupu soudu při doručování v posuzovaném řízení k tíži stěžovatele. Vzhledem k tomu, že městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že se při doručování obvodní soud žádného pochybení nedopustil, nemohl se odchýlit od stěžovatelem odkazované judikatury, která se věnuje tomu, komu lze přičítat k tíži pochybení soudu spočívající v postupu v rozporu s procesními předpisy, které vedlo k prodloužení řízení. Ani otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.] přípustnost dovolání nezakládá, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že ze strany soudu skutečně došlo k průtahům. 6. Přípustnost dovolání konečně není založena ani samotnou otázkou posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.], neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li k závěru, že význam předmětu řízení pro stěžovatele byl zcela zanedbatelný, poněvadž činnost, jež mu měla být v posuzovaném řízení zakázána, stěžovatel již od dubna 2017 nevykonával, čímž předmět posuzovaného řízení odpadl, ale soudu toto oznámil až v dubnu 2021, na což žalobkyně v posuzovaném řízení neprodleně reagovala zpětvzetím žaloby. Odvolací soud tudíž posoudil věc dle konkrétních okolností případu (odpadnutí předmětu řízení na jeho samotném počátku i přístup stěžovatele svědčící o jeho nezájmu o předmět řízení), které svědčily o pouze nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení. Nejvyšší soud dodal, že uznal-li po vyhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro stěžovatele odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) za dostačující pouze konstatování porušení práva, nemohl se odchýlit ani od stěžovatelem uváděné judikatury zohledňující kritéria postupu orgánů veřejné moci při výpočtu peněžitého zadostiučinění. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pochybení obvodního soudu při doručování písemností v řízení o žalobě proti stěžovateli, neboť namísto doručování právnímu zástupci, kterému stěžovatel již v řízení o předběžném opatření udělil plnou moc a doložil ji soudu, byly písemnosti (výzvy k vyjádření) opakovaně doručovány pouze stěžovateli. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že v řízení o věci samé, které na řízení o předběžném opatření navazovalo, nebyl zastoupen, neboť plnou moc k tomuto řízení znovu nedoložil. Pochybení soudu při doručování by nemělo být stěžovateli přičítáno k tíži při posuzování složitosti řízení a ani když na vadně doručené výzvy nereagoval. Stěžovatel upozorňuje na odklon od judikatury Nejvyššího soudu, která nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení presumuje, a peněžní náhradu za nepřiměřenou délku řízení umožňuje neposkytnout jen výjimečně, a to pouze byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena samotným poškozeným, nebo je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, tedy doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Stěžovatel k tomu uvádí skutečnosti svědčící o významu věci, zejména že mu hrozilo hrazení nákladů řízení protistraně, řízení pro něj jako pro studenta s dosud žádnou zkušeností s justicí bylo stresující apod. Další stěžovatelovy námitky pak směřují proti nedostatečnému vyhodnocení průtahů řízení, či přímo jejich "bagatelizování" soudy. 8. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 10. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedliv