IV.ÚS 3383/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3383/17 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. P. a 2) V. P., obou zastoupených JUDr. Petrem Hampelem, advokátem se sídlem Nivnická 388/12, Ostrava - Mariánské Hory, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 345/2015-339, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 25 Cdo 3565/2016-363, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2017, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákaz extenzivního výkladu (analogie) v neprospěch pachatelů zaručený čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl svým rozhodnutím specifikovaným v návětí o odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 11 C 184/2010, jímž nalézací soud zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se po společnosti ORESTA, spol. s r. o., se sídlem U Třešňovky 2, Praha 8 (dále jen "žalovaná"), domáhali zaplacení jednorázového odškodnění za škodu usmrcením v celkové výši 720 000 Kč a stěžovatelka 2) nákladů pohřbu ve výši 11 818 Kč. Podstatou sporu bylo tragické úmrtí tehdy čtyřletého syna stěžovatelů na následky tonutí v jímce na dešťovou vodu dne 15. 8. 2010, jež podle stěžovatelů zavinila žalovaná nedodržením stavebních a bezpečnostních předpisů při stavbě na pozemku stěžovatelů. 3. Důvodem zamítnutí žaloby bylo podle nalézacího soudu, zjednodušeně řečeno, neprokázání vzniku odpovědnosti žalované. Nalézací soud konstatoval, že odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 7. 2011, č. j. 35 T 81/2011-279, byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti dle ustanovení § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dle tohoto rozsudku dopustili v zásadě tím, že podcenili riziko pro pohyb nezletilého v útlém věku po pozemku nezkolaudované novostavby a ponechali jej po dobu nejméně několika minut zcela bez dozoru, v důsledku čehož došlo k pádu nezletilého do podzemní jímky na dešťovou vodu, pročež tento zemřel na následky tonutí. Dle ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), byl tímto odsuzujícím rozsudkem nalézací soud vázán. V řízení o žalobě stěžovatelů tak toliko posuzoval, zda ve vztahu k tomuto následku nevznikla z hlediska občanskoprávních předpisů vedle odpovědnosti stěžovatelů i odpovědnost žalované, dospěl však k závěru, že tomu tak nebylo. 4. Nalézací soud proto žalobu stěžovatelů zamítl a uložil stěžovateli 1) zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 19 253 Kč a stěžovatelce 2) částku 36 697 Kč. Odvolací soud svým napadeným rozhodnutím nepřipustil změnu žaloby ze dne 7. 8. 2015, potvrdil výrok nalézacího soudu ve věci samé, změnil výroky o náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem tak, že uložil stěžovateli 1) zaplatit žalované částku 10 450 Kč a stěžovatelce 2) částku 30 329 Kč a ve zbytku tyto výroky potvrdil a uložil na náhradě nákladů řízení o odvolání stěžovateli 1) zaplatit částku 9 560 Kč a stěžovatelce 2) částku 10 450 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se odvolací soud co do skutečností relevantních pro nynější řízení před Ústavním soudem ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že právní odpovědnost za smrt syna stěžovatelů nese vedle nich ještě babička zesnulého, která jako stavebník měla neprodleně po jejich zjištění stavebnímu úřadu ohlásit závady na stavbě ohrožující životy či zdraví lidí nebo bezpečnost stavby, což však neučinila. 5. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatelé neprokázali všechny podmínky vzniku odpovědnosti podle ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném k 15. 8. 2010 (dále jen "občanský zákoník"), neboť se jim sice podařilo prokázat porušení povinností žalovanou, která stavbu prováděla v rozporu s projektovou dokumentací, nepodařilo se jim však prokázat příčinnou souvislost mezi tímto porušením a vznikem škodlivého následku. Podle názoru nalézacího i odvolacího soudu totiž stěžovatelé neprokázali, jakým způsobem došlo k pádu jejich nezletilého syna do jímky, kdy existovalo několik skutkových verzí, lišících se mimo jiné v tom, jak byla tato jímka zabezpečena. Mimo to odvolací soud konkludoval, že žaloba stěžovatelů by i bez ohledu na veškerou argumentaci byla v rozporu s § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť přiznání nároku stěžovatelům by popíralo obecné principy občanského práva, že nikdo nemůže těžit z vlastní nepoctivosti a že z bezpráví nemůže povstat právo. Odškodnění za smrt nemůže podle odvolacího soudu být přiznáno osobám, které tuto smrt samy způsobily. 6. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl svým v návětí specifikovaným rozhodnutím tak, že je odmítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí se Nejvyšší soud v zásadě ztotožnil se závěry nalézacího i odvolacího soudu. Uvedl, že nalézací soud se nijak neodklonil od konstantní judikatury, cítil-li se být vázán rozsudkem trestního soudu odsuzujícím stěžovatele za trestný čin a zvažoval-li toliko, zda vedle nich nevznikla odpovědnost ještě jinému subjektu. Zopakoval, že příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodlivým následkem ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku je otázkou skutkovou, tedy takovou, která je předmětem dokazování, a v právním hodnocení příčinné souvislosti, tj. ve stanovení, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být zjišťována a jaké ji naopak vylučují, odvolací soud nepochybil. 7. Stěžovatelé se následně po doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu obrátili na Ústavní soud s ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhoduje tímto usnesením. III. Argumentace stěžovatelů 8. Argumentace stěžovatelů se dominantně opírá o údajný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěnými a právními závěry učiněnými na jejich základě. Obecně vzato je argumentace stěžovatelů do značné míry založena na nedostatečném přihlédnutí ke znaleckému posudku Ing. Hoskovce ohledně bezpečnosti předmětné jímky. Konkrétně stěžovatelé namítají následující údajná pochybení obecných soudů: 1) nedostatečné přihlédnutí ke skutečnosti, že předmětná jímka byla tzv. černou stavbou; 2) nedostatečné přihlédnutí ke skutečnosti, že žalovaná provedla na jímce nebezpečné úpravy; 3) nedostatečné přihlédnutí ke skutečnosti, že stěžovatelé nemohli nezletilému poskytnout pomoc; 4) nepřihlédnutí k tomu, že stěžovatelé byli po činu v šoku; 5) nepřihlédnutí k tomu, že předmětná jímka byla přes jejich výslovný nesouhlas následně zkolaudována; 6) nevyvození odpovědnosti stavbyvedoucího; 7) znemožnění práva stěžovatelů zastupovat v řízení svou nezletilou dceru; 8) omezení stěžovatelů po dobu 4 let ve výkonu jejich vlastnického práva; 9) vydání amnestie až po vykonání trestu; 10) nezákonné odsouzení stěžovatelů. 9. Ad 1) stěžovatelé vytýkají obecným soudům, že nepřiznaly dostatečnou relevanci skutečnosti, že předmětná jímka byla tzv. černou stavbou, tedy že nebyla zahrnuta v projektové dokumentaci stavby, nebyla stěžovateli ani stavebníkem objednána ani odsouhlasena, žalovaná o ní nikdy stěžovatele neinformovala. Stěžovatelé tak nemohli podcenit riziko samostatného pohybu jejich nezletilého syna ve vztahu k předmětné jímce, jestliže tato byla na stavbu umístěna bez jejich vědomí. 10. Ad 2) stěžovatelé zdůrazňují, že předmětná jímka rovněž neplnila svou funkci, nebyla provedena v souladu s pokyny výrobce a způsob, jakým byla provedena, představoval ohrožení bezpečnosti, zdraví a života osob na stavbě. Pokyny výrobce přitom zahrnují opatření, která zabraňují pádu osob i za situace, kdyby na horním ústí do nádrže nebylo vůbec žádné víko, přičemž v rozporu s těmito pokyny byly bezpečnostní prvky jímky odstraněny. 11. Ad 3) stěžovatelé upozorňují na to, že neporušili dohled nad svým nezletilým synem už jenom proto, že tento se podle skutkových závěrů obecných soudů topil nejvýše několik minut, přičemž důvodem, proč jej stěžovatelé nemohli