IV.ÚS 3386/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3386/22 ze dne 27. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatele Pavla Surmy, zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7a, České Budějovice, proti rozsudkům Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. září 2022 č. j. 20 C 92/2020-155, ze dne 31. ledna 2023 č. j. 20 C 471/2022-16 a ze dne 31. ledna 2023 č. j. 20 C 472/2022-8, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníka řízení, a právnické osoby Honební společenstvo Kalich Ploskovice, sídlem Třebušín 145, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3386/22, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 9. 2022 č. j. 20 C 92/2020-155, s tvrzením, že jím a v řízení jeho vydání předcházejícím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V průběhu řízení o této ústavní stížnosti podal stěžovatel druhou ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1219/23, kterou se domáhá zrušení rozsudků okresního soudu ze dne 31. 1. 2023 č. j. 20 C 471/2022-16 a ze dne 31. 1. 2023 č. j. 20 C 472/2022-8, s tvrzením o porušení stejných základních práv. Ve druhé ústavní stížnosti stěžovatel navrhl spojení obou ústavních stížností. 2. Z ústavních stížností a vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 20 C 92/2020-155 se podává, že stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici, v níž v roce 2013 ukončil členství, podle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákona č. 59/2003 Sb. per analogiam [viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.)] náhrady za užívání tzv. přičleněných honebních pozemků k výkonu práva myslivosti za roky 2017 až 2019 ve výši 120 Kč za ha/rok, tj. v celkové výši 21 345 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování (včetně důkazu znaleckým posudkem) okresní soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2021 č. j. 20 C 92/2020-105, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2021 č. j. 20 C 92/2020-115, žalobě vyhověl a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 21 345 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit náklady řízení (II. a III. výrok). 3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, v němž nerozporovala právo stěžovatele na náhradu, avšak nesouhlasila s určením její výše. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shledal odvolání důvodným, a proto usnesením ze dne 28. 2. 2022 č. j. 95 Co 161/2021-136 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že se má výší náhrady za "přičlenění" pozemků ve stěžovatelově vlastnictví znovu zabývat s ohledem na zákonná kritéria, za tímto účelem zjistit skutkové okolnosti (doplněním dokazování) a své závěry zdůvodnit tak, aby odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídalo kritériím stanoveným v § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a také vypořádat námitky vedlejší účastnice. 4. V další fázi řízení okresní soud usnesením ze dne 31. 8. 2022 č. j. 20 C 92/2020-159 rozhodl, že "řízení co do stanovení náhrady za přičleněné honební pozemky za užívání přičleněných pozemků v období se splatností do 31. 3. 2019 a se splatností do 31. 3. 2020 se vylučuje k samostatnému řízení", což odůvodnil postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř., neboť jde o samostatné nároky. Prvním z napadených rozsudků okresní soud rozhodl o náhradě za rok 2017 a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 905 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částky 4 210 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a o povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení 2 330 Kč (IV. a V. výrok). V odůvodnění přisvědčil vedlejší účastnici, že výše náhrady požadovaná stěžovatelem je nepřiměřená, uvedl, že vycházel z konkretizovaného rozhodnutí Městského úřadu v Litoměřicích (dále jen "městský úřad") o určení výše náhrady za honební pozemky v honitbě Kalich ve výši 12 Kč za ha/rok a určil výši náhrady ve výši cca 4x převyšující částku 12 Kč za ha/rok. Ztotožnil se s názorem, že postavení vlastníků přičleněných honebních pozemků, kteří vystoupili z honebního společenství a jejichž pozemky jsou jím nadále využívány k výkonu práva myslivosti, je zjevně srovnatelné s postavením těch, kteří členy tohoto společenstva nikdy nebyli a jejichž pozemky byly k honitbě rozhodnutím správního orgánu přičleněny, avšak z ničeho nelze dovodit, že by měl soud stanovit výši náhrady ve stejné výši, jakou v jiné věci určil správní orgán. Konstatoval, že výši náhrady určil s přihlédnutím jak k rozhodování správního orgánu, tak k závěrům znaleckého posudku, a dále k tomu, že vedlejší účastnice dosud nehradila za užívání přičleněných pozemků ničeho, přesto, že účastníci učinili nesporným, že za žalované období stěžovatel nebyl členem honebního společenstva. Dále uvedl, že náklady na vypracování dalšího znaleckého posudku by několikanásobně převýšily částku, jež je předmětem sporu a žádný z účastníků další znalecký posudek nenavrhoval. Druhým z napadených rozsudků okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 711,48 Kč (tj. náhradu za rok 2018) s příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Třetím napadeným rozsudkem okresní soud také uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 711,48 Kč (tj. náhradu za rok 2019) s příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění obou posléze uvedených rozsudků konstatoval, že se ztotožnil se závěry Krajského úřadu Ústeckého kraje prezentovanými v rozhodnutí ze dne 23. 7. 2021 a vycházel z předpokládaného výnosu z využití honitby, když tento výnos lze určit z nájemného, přičemž v posuzované věci bylo nájemné sjednáno ve výši 12 Kč za ha/rok. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel si je vědom toho, že jde o tzv. bagatelní věc, odkazuje však na judikaturu Ústavního soudu, podle které ani u takových věcí nelze slevit ze základních principů, a namítá, že napadené rozsudky jsou extrémním případem pochybení přivozujícím zřetelný zásah do jeho základních práv [s odkazem na nálezy ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75), ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223) a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1769/13 (N 79/73 SbNU 397)]. Okresní soud podle jeho názoru postupoval s vědomím toho, že proti jeho rozhodnutím nejsou opravné prostředky přípustné, a z tohoto důvodu rezignoval na splnění všech zákonných a ústavních nároků, které jsou na soudní řízení a rozhodnutí kladeny. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že již usnesení o vyloučení věcí (dvou ročních plnění) k samostatnému řízení bylo zjevně účelové a zároveň nezákonné, neboť jeho smyslem bylo pouze odejmout účastníkům řízení možnost podat proti následnému rozsudku opravný prostředek. Účelovost postupu okresního soudu dovozuje z toho, že k vyloučení věci došlo až ke konci řízení, to navíc až po zrušení předchozího rozsudku okresního soudu krajským soudem, kdy okresnímu soudu původně nic nebránilo rozhodnout o celém nároku za období tří let a důvod k vyloučení věci nezavdal svým právním názorem ani krajský soud. Okresní soud nezdůvodnil, proč považoval jednotlivé roční náhrady za samostatné nároky, které se ke spojení nehodí. Podle stěžovatele jde naopak o nároky, které vycházejí ze stejného skutkového základu, o čemž svědčí skutečnost, že všechny tři samostatné rozsudky obsahují téměř shodné odůvodnění. Takto usuzuje zejména s ohledem na důkazy, ze kterých okresní soud vyšel a které lze vztáhnout na všechny tři uplatněné roční náhrady. Navíc, usnesení o vyloučení věci má vyšší číslo listu než první napadený rozsudek. 6. Posuzováno z hlediska § 112 odst. 2 o. s. ř. šlo podle stěžovatele o věc se stejným skutkovým základem, která se