IV.ÚS 3387/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3387/23 ze dne 10. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce zpravodaje Michala Bartoně a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1. KAMENICE DEVELOPMENT, a. s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno, 2. KaiserJET Capital, a. s., sídlem Březinova 1237/15, Brno, a 3. Glamour, a. s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno zastoupených Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Šumavská 525/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2023 č. j. 28 Cdo 2585/2023-560, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2022 č. j. 70 Co 54/2020-484 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2019 č. j. 39 C 116/2018-297, ve znění opravného usnesení ze dne 4. srpna 2022 č. j. 39 C 116/2018-403 a doplňujícího rozsudku ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 39 C 116/2018-441, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. Davida Paula Stapletona, 2. Mary Anderson Eirich Kohn, 3. Michaela Paula Kohna, 4. Eugenie Nicole Karen, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, New York, Spojené státy americké, a 5. Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 39 C 116/2018 Ústavní soud zjistil, že žalobci (Bettina Stapleton, Thomas Karen, Mary Anderson Eirich Kohn a Michael Paul Kohn) se domáhali původně vůči šesti žalovaným, posléze čtyřem z nich, určení, že jsou podílovými spoluvlastníky konkrétních pozemků. Tvrdili, že spoluvlastnické právo nabyli na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. 3239/92/74-RBD, avšak nabyté vlastnické právo nelze zapsat do katastru nemovitostí, neboť navrhovaný vklad nenavazoval na dosavadní zápis v katastru nemovitostí (v důsledku kroků žalovaných nebo jejich právních předchůdců). Správkyně konkurzní podstaty podniku Brněnské cihelny, s. p., provedla soupis konkurzní podstaty, jejíž součástí byly i sporné pozemky, s poznámkou "ke všem shora uvedeným pozemkům byl uplatněn restituční nárok". Žalovaní (jejich právní předchůdci) nabyli v konkurzním řízení tyto pozemky na základě kupních smluv, posléze i vkladem do kapitálu obchodních společností, přičemž původní převody byly schváleny tehdejším Krajským obchodním soudem v Brně. V průběhu řízení před městským soudem vstoupila do řízení na straně žalovaných Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny (dále jen "AOPK"). 3. Městský soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I) a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení. Vyšel z toho, že převod pozemků v konkursním řízení na RNDr. Annu Kokolusovou byl proveden v rozporu s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), neboť na pozemky byly uplatněny restituční nároky. 4. Stěžovatelky v odvolání zpochybňovaly řádné a včasné uplatnění restitučních nároků a tvrdily dobrou víru RNDr. Kokolusové a nabytí vlastnického práva vydržením. V průběhu odvolacího řízení zemřela žalobkyně Bettina Stapleton, na jejíž místo v řízení nastoupil první vedlejší účastník. Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I v upřesněném znění, změnil výroky o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Doplnil dokazování zejména o důkazy vztahující se k dobré víře kupujících a jejích právních nástupců a o vědomí správkyně konkursní podstaty o uplatněném restitučním nároku. Uvedl, že se v dané věci neuplatní závěry soudů v tzv. kauze Alreo (rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. č. j. 20 Co 318/2007, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/11). Vyšel ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 10/16 a uzavřel, že kupní smlouvy uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty a RNDr. Kokolusovou či obchodní společností Megatech, s. r. o. (jedna z původních žalovaných) jsou neplatné, byly uzavřeny v rozporu s § 5 zákona o půdě a § 68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, protože správkyně konkursní podstaty věděla o uplatněném restitučním nároku, přesto nemovitosti sepsala do soupisu konkursní podstaty, poté prodala, ač neuložila žalobcům podat vylučovací žalobu, a žalobci nemají jen nárok na vydání výtěžku zpeněžení, ale na vydání nemovitostí. 5. Po vydání rozsudku krajského soudu zemřel žalobce Thomas Karen, na jeho místo nastoupil správce pozůstalosti Vratislav Pěchota (viz usnesení krajského soudu ze dne 26. 4. 2023 č. j. 70 Co 54/2020-528). 6. Stěžovatelky podaly v rozsahu výroků, které se jich týkají, proti rozsudku krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením jejich dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí krajského soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelek 7. Stěžovatelky tvrdí, že soudy odmítly poskytnout ochranu jejich vlastnickému právu, které jim mělo svědčit jakožto nabyvatelkám sporných pozemků. Pozemky nabyly (resp. jejich právní předchůdkyně) na základě tří kupních smluv řádně uzavřených se správkyní konkurzní podstaty (tj. úřední osobou), se souhlasem konkurzního soudu (tj. s důvěrou v akt státu) a v dobré víře, že právní titul je platný. Restituenti jednali v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a své nároky v insolvenčním řízení neuplatnili zákonným způsobem a v zákonné lhůtě. Soudy porušily právo na soudní ochranu, neboť jejich rozhodnutí jsou výrazem libovůle, nevypořádaly se s rozhodnými argumenty, vadně posoudily otázku neplatnosti kupních smluv i dobré víry stěžovatelek a jejich právních předchůdkyň. Obecné soudy podle stěžovatelek postupují tak, jakoby vlastnické právo nabyté na základě restitučního zákonodárství bylo postaveno před vlastnické právo kohokoliv jiného a jakýkoliv výklad činí obecné soudy vždy ve prospěch restituentů, ačkoliv pro takový postup není závazné pravidlo, či precedens. Stěžovatelky považují za nespravedlivé, aby nesly následky jednání státu a byly za takové jednání "trestány". 8. Stěžovatelky nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že kupní smlouvy (a navazující převody) jsou neplatné pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě. Správce konkursní podstaty není osobou povinnou podle uvedeného ustanovení, což plyne jak z daného ustanovení, tak mj. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008. Podle ustálené judikatury platí, že se ten, na koho správce konkursní podstaty převedl při zpeněžování majetek, který byl (v souladu se zákonem) sepsán do konkursní podstaty a který nebyl ze soupisu vyloučen, stává vlastníkem takového majetku, i kdyby vyšlo později najevo, že převedený majetek náležel v době zpeněžování někomu jinému (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 394/2002). 9. Závěr obecných soudů, že pozemky byly sepsány do konkursní podstaty v rozporu s § 68 zákona o konkursu a vyrovnání, zpochybňují stěžovatelky tvrzením, že nebyla prokázána vědomost správkyně konkursní podstaty o uplatněných restitučních nárocích a nebylo ani prokázáno jejich řádné a včasné uplatnění. V průběhu celého řízení odkazovaly na rozhodnutí obecných soudů ve věci Alreo, v nichž byl formulován závěr o zachování vlastnictví majetku nabytého z konkursní podstaty bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení náležel někomu jinému. Na základě tohoto závěru zůstává restituentovi právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkursní podstaty. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 je lhostejno, z jakého důvodu vylučovací žaloba nebyla podána, a střet včas nerealizovaného nároku třetí osoby na vyloučení jejího majetku z konkursní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením, musí být řešen ve prospěch nabyvatele majetku. 10. Stěžovatelky nesouhlasí s postupem obecných soudů při hodnocení dobré víry právnické osoby, která má kolegiální statutární orgán. Původní nabyvatelka pozemku RNDr. Kokolusová, u níž soudy shledaly narušení dobré víry, byla členkou dozorčí rady. Řadou odkazů na judikaturní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu