IV.ÚS 3388/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3388/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AZ WOOD, a. s., sídlem Hrnčíře 2, Ledeč nad Sázavou, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 3125/11, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2021 č. j. 9 Cmo 2/2021-423 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 2021 č. j. (73) 55 Cm 101/2012-410 (26 K 62/98), za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a podniku Jihomoravské dřevařské závody Brno, státní podnik, v likvidaci, sídlem Jezuitská 13/11, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil řízení, v němž se stěžovatelka domáhala vyloučení konkrétních pozemků v katastrálním území Slatina ze soupisu majetku konkursní podstaty vedlejšího účastníka (výrok I), a dále podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nákladový výrok krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatelka vzala zpět žalobu, která by musela být zamítnuta, neboť po zrušení konkursu na majetek vedlejšího účastníka již neexistuje konkursní podstata, z níž by mohly být sporné pozemky vyloučeny, a že není důvod postupu podle § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť nebylo osvědčeno, že by žaloba byla podána důvodně, protože vedlejší účastník stěžovatelčin nárok neuznal ani neučinil žádné jednání, kterým by stěžovatelka dosáhla účelu žaloby. 3. Proti výroku II shora uvedeného usnesení podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu (v tomto výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle vrchního soudu nebylo možné stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Z procesního hlediska stěžovatelka sice žalobu podala důvodně, neboť jejím prostřednictvím požadovala, aby z jí tvrzeného důvodu (vlastnického práva) nebyl sporný majetek zpeněžován, a také konkursní řízení bylo posléze skončeno, aniž by v jeho průběhu byl sepsaný majetek zpeněžen. Ke zpětvzetí žaloby však nedošlo pro chování vedlejšího účastníka, protože správci konkursní podstaty nebo vedlejšímu účastníkovi jako bývalému úpadci nelze přičítat k tíži vydání rozhodnutí konkursního soudu o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, jež bylo důvodem pro zpětvzetí žaloby (když ta se stala bezpředmětnou). II. Stěžovatelčina argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ke zrušení konkursu došlo po téměř devíti letech soudního řízení a že tuto skutečnost nemohla ovlivnit. V důsledku toho sporné pozemky přestaly být součástí konkursní podstaty, takže odpadl předmět žaloby, a proto vzala svou žalobu zpět, přičemž požádala o náhradu nákladů řízení v částce 110 068 Kč. Tato náhrada jí však napadenými rozhodnutími nebyla přiznána, ačkoliv podání žaloby i její zpětvzetí bylo vynuceno činností správce konkursní podstaty. Podání žaloby i zastavení řízení tudíž vedlejší účastník ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. "zavinil". Podle stěžovatelky tento pojem není možné vykládat jako požadavek zákonodárce na protiprávní postup. Je jím třeba postihnout případy, kdy příslušný účastník řízení "způsobil", že řízení muselo být zastaveno. Obecné soudy měly věc posoudit podle tohoto ustanovení tak, že vedlejší účastník si zastavení řízení vynutil, a tudíž je "zavinil". 5. Posuzovaly-li obecné soudy věc podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je si podle stěžovatelky třeba položit otázku, proč vlastně ke zpětvzetí žaloby došlo. Má být přitom zřejmé, že zpětvzetí žaloby nebylo projevem její libovůle, ale reakcí na výzvu soudu, resp. na změny, které nastaly u vedlejšího účastníka, tj. zrušení konkursu a tím i vyloučení sporných pozemků z konkursní podstaty. I zde je nutno se ptát, zda výraz "chování žalovaného" nutně znamená nějaké protiprávní jednání, neboť podle judikatury se za ně považuje např. dodatečné splnění dluhu, který je předmětem žaloby. V tomto případě nastala obdobná situace, neboť konkursní řízení bylo zahájeno v důsledku neschopnosti vedlejšího účastníka hradit své závazky. A bylo-li zastaveno po úhradě všech závazků, pak takové řízení bylo vyvoláno vnitřními problémy u vedlejšího účastníka, a jeho vedení tak bylo "zbytečné". 6. Podle stěžovatelky jsou rozhodnutí o nákladech řízení v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť byla nucena účastnit se 9 let trvajícího soudního řízení a vynakládat na ně finanční prostředky. Následně jí ale bylo jednostranným krokem protistrany znemožněno dosáhnout konečného rozhodnutí, včetně přiznání náhrady nákladů řízení. Má za to, že při výkladu § 146 odst. 2 o. s. ř. nelze postupovat formalisticky, ale je nutno vycházet z účelu tohoto ustanovení, a to tak, aby bylo možné rozhodnout spravedlivě, s ohledem na důvody podání žaloby, průběh řízení a důvody zastavení řízení. Navíc není možné přehlédnout, že žaloba měla velkou šanci na úspěch, neboť podstata sporu spočívala v tom, zda mohla sporné pozemky nabýt do svého vlastnictví od tzv. nevlastníka v dobré víře. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. 8. Nutno však dodat, že stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí jako celku, tedy rovněž výroku I krajského soudu (o zastavení řízení). Z napadeného usnesení vrchního soudu ale plyne, že zmíněnou část rozhodnutí krajského soudu nenapadla stěžovatelka odvoláním. Ústavní stížnost je v této části nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka zmíněný procesní prostředek, který měla k ochraně svých práv k dispozici, "nevyčerpala". IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, že jí obecné soudy podle § 146 odst. 2 o. s. ř. nepřiznaly náhradu nákladů řízení, přičemž tvrdí, že to byl vedlejší účastník, kdo zastavení řízení "zavinil", případně že ke zpětvzetí došlo pro jeho chování. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, protože obecné soudy náležitě nezohlednily důvody podání žaloby, průběh řízení a důvody jeho zastavení, v důsledku čehož nyní musí nést značné náklady, které na vedení řízení vynaložila a které vznikly jen chováním vedlejšího účastníka. 11. Ústavní soud úvodem připomíná, že zásady uvedené v bodě 9 se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií