IV.ÚS 3389/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3389/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Petrem Horákem, advokátem, sídlem Na Střelnici 343/48, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2023 č. j. 20 Cdo 2518/2023-187, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 17 odst. 1, 4 a 5, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") návrh na nařízení exekuce proti vedlejší účastnici ke splnění povinnosti uložené rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 11. 2021 č. j. 5 A 246/2018-47. 3. Opatřením ze dne 16. 3. 2022 č. j. 72 EXE 747/2022-17 obvodní soud vedením exekuce pověřil soudní exekutorku JUDr. Moniku Elfmarkovou. 4. Na základě návrhu vedlejší účastnice na zastavení exekuce rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 5. 10. 2022 č. j. 72 EXE 747/2022-83 tak, že exekuci zastavil (výrok I), uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 600 Kč (výrok II) a rozhodl, že soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III). 5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž městský soud rozhodl svým usnesením ze dne 17. 3. 2023 č. j. 16 Co 379/2022-114 tak, že potvrdil výrok I usnesení obvodního soudu (výrok I), změnil nákladový výrok tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli uhradit náklady exekučního řízení ve výši 300 Kč (výrok II), odmítl stěžovatelovo odvolání proti výroku III usnesení okresního soudu jako subjektivně nepřípustné (výrok III) a uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok IV). 6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro vadu spočívající v tom, že dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně Nejvyšší soud stěžovateli vytkl, že uvedl dva předpoklady přípustnosti, které se navzájem vylučují, totiž, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a že právní otázka dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla řešena. II. Argumentace stěžovatele 7. Podstatou stěžovatelovy argumentace je nesouhlas s tím, že jeho dovolání bylo odmítnuto pro vady. Skutečnost, že předpoklady přípustnosti vymezil alternativně, nepředstavuje vadu podání. V tomto směru stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2904/20 (N 152/107 SbNU 271) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). 8. Postup Nejvyššího soudu stěžovatel označuje za přepjatý formalismus. Významné je podle něj rovněž to, že Nejvyšší soud není vymezením předpokladů dovolání vázán. 9. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutím městského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a Nejvyšší soud stěžovateli neposkytl ochranu, ač podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) by mělo být jako přípustné posouzeno dovolání, závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení právní otázky vztahující se k ochraně základních práv, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Usnesení městského soudu je přitom podle stěžovatele v rozporu se smyslem nálezu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 3930/14 (N 115/77 SbNU 685). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím i) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připustil (např. usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17), že právní úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Stejný názor ohledně nároků na dovolání a úkoly právního zastoupení zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07). Účastníci dovolacího řízení (potažmo jejich advokáti) mají ostatně k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými náležitostmi dovolání a konkrétně problematikou vymezení jeho přípustnosti podrobně zabývá. Jestliže přesto dovolatelé svým povinnostem nedostojí, je podle uvedené judikatury odmítnutí dovolání jako vadného souladné s ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti i ve vztahu k jiným procesním povinnostem konstatoval, že "[p]akliže má občanské soudní řízení sloužit k [nalézání hmotného práva a spravedlivému řešení sporů mezi účastníky], musí být civilní soudnictví funkční jako celek, což v prvé řadě předpokládá, že zákonodárce stanoví procesní pravidla, kterými se musí soudy i účastníci řízení řídit. Pokud tak účastníci v konkrétním případě nečiní, logickým a ústavně konformním důsledkem může být neúspěch ve sporu, a to bez ohledu na hmotné právo" [nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1944/15 (N 176/78 SbNU 617)]. 12. Ústavní soud také vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 16). Jako čtvrtý krok vymezil uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (krok 4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (krok 4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. Jinak řečeno, z právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku (krok 4a) a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon (krok 4b) [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)]. 13. Při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247), bod 19]. Obsah dovolání je třeba v případě pochybností interpretovat ve prospěch splnění náležitostí podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. 14. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu a seznámil se s textem stěžovatelova dovolání a jeho pozdějších doplnění. Z těchto podkladů Ústavní soud ověřil, že odmítnutí stěžovatelova dovolání pro vadu nebylo porušením jeho ústavně zaručených základních práv. 15. Stěžovatel v podání ze dne 30. 5. 2023, které došlo obvodnímu soudu dne 5. 6. 2023 (č. l. 137), podal dovolání, aniž byl zastoupen advokátem. V tomto dovolání stěžovatel formuloval právní otázku, pro jejíž řešení má být dov