IV.ÚS 339/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 339/07 ze dne 25. 3. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Olomouc 2, Palackého 4, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 324/2006-66 ze dne 19. září 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 101/2006-30 ze dne 14. dubna 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená čl. 4 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 101/2006-30 ze dne 14. dubna 2006 soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci ŠkoFIN, s. r. o. částku 138 717,- Kč s přísl. z titulu zaplacení nákladů souvisejících s předčasně ukončenou leasingovou smlouvou uzavřenou dne 26. listopadu 2003 o pronájmu automobilu Škoda Fabia Combi Classic 1,4. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 324/2006-66 ze dne 19. září 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. března 2008 (č. listu 20) Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním u Nejvyššího soudu. Dotazem u Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že podané dovolání stěžovatele je u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 32 Cdo 2657/2007 a dosud o něm nebylo rozhodnuto (č. listu 21). Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Základní právo na projednání věci soudem zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je i právo na přístup k soudu, Ústavní soud nevyjímaje, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti. Podle článku 88 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") "Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem". Uplatňovaná omezení (ať již stanovená zákonem, případně aplikovaná Ústavním soudem při jeho výkladu) nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2002 ve věci Z. a Z. proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce).Výše uvedené je vyjádřením principu subsidiarity, jehož primárním účelem je umožnit rozhodujícím orgánům veřejné moci napravit porušení základních práv a svobod, která jsou jim vytýkána, dříve, než jsou tvrzení o zásahu do těchto práv předložena Ústavnímu soudu. Princip subsidiarity je třeba vykládat ve světle principu právního státu, jehož základním prvkem je mimo jiné zásada právní jistoty, která požaduje, aby ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představovala účinný právní prostředek nápravy (v teorii i praxi) umožňující dovolávat se základních práv a svobod. Právní úprava formálních požadavků a lhůty, kterou je nutno dodržet při podání ústavní stížnosti, tak má směřovat k zajištění řádného výkonu ústavního soudnictví a zejména k dodržení výše uvedené zásady právní jistoty. Ústavní soud je nucen konstatovat, že posuzování splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti z hlediska její přípustnosti, resp. výklad časového určení dies a quo pro výpočet šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, za situace, kdy ústavní stížnost byla podána souběžně s dovoláním, nebylo v minulosti vždy jednotné (o čemž ostatně svědčí i výše citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva i jeho další rozsudky proti České republice, např. ve věci B. a ostatní, 2002, stížnost č. 47273, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, a Vodárenská akciová společnost, a.s., 2004, stížnost č. 73577/01, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 2/2004, str. 65, oba dostupné též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce). V některých případech bylo řízení o ústavní stížnosti přerušováno, v jiných případech s rozhodnutím o ústavní stížnosti bylo bez přerušení řízení vyčkáváno do rozhodnutí dovolacího soudu, případně byla ústavní stížnost odmítána pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Stěžovatelé přitom často podávali ústavní stížnost souběžně s dovoláním z procesní opatrnosti, jež byla namístě v důsledku právní nejistoty vyplývající z rozdílného posuzování začátku běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti Ústavního soudu v obdobných věcech. Dne 24. července 2007 rozhodlo plénum Ústavního soudu o publikaci usnesení IV. ÚS 393/06 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu [publ. ASPI: 33929 (JUD) a http://nalus.usoud.cz]. Uvedeným usnesením byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí: "Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu". Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona. Stěžovatel proto nebyl povinen (ve smyslu naplnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti) podat dovolání podmíněně přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak pokud dovolání podal, je evidentní, že v soustavě obecných soudů nebylo řízení o jeho věci definitivně ukončeno, takže z důvodů výše i níže vyložených prostor pro (aktuální) řízení před Ústavním soudem otevřen není. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Odmítnutí ústavní stížnosti nikterak právo stěžovatele na případné posouzení napadených rozh