IV.ÚS 3390/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3390/24 ze dne 22. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Dr. Mgr. Antonínem Votavou, advokátem, sídlem třída Legií 370/8, Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2024 č. j. 28 Cdo 2271/2024-122, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024 č. j. 21 Co 9/2024-91 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. srpna 2023 č. j. 12 C 396/2022-59, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a I. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. čl. 11 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 854 302 Kč (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Stěžovatelem žalovaná částka po změně rozsahu žaloby a po vyloučení části stěžovatelem požadovaného nároku k samostatnému řízení, měla představovat bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice (bývalé manželky stěžovatele) jako součet hodnoty stěžovatelovy vlastní práce a spotřebovaného materiálu potřebného na opravu a úpravu domu ve vlastnictví vedlejší účastnice, v němž stěžovatel, vedlejší účastnice a její těžce postižený syn před uzavřením manželství i po uzavření manželství žili. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nebylo sporu o rozsahu stěžovatelem provedených prací na domě vedlejší účastnice, sporná byla toliko otázka eventuálního vynaložení výlučných finančních prostředků stěžovatele na materiál použitý k rekonstrukci. Okresní soud vyšel z toho, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla uzavřena písemná dohoda, že stěžovatel bude úpravy a opravy provádět sám. Naopak mezi nimi nebylo dohodnuto, že vedlejší účastnice bude stěžovateli za práci a materiál něco po dokončení úpravy (opravy) domu hradit, a to ani v případě ukončení jejich vztahu. Sám stěžovatel ostatně před soudem uvedl, že vedlejší účastnici pomáhal nezištně, protože (obdobně jako stěžovatel) byla rozvedená, nadto pečovala o zdravotně postiženého syna, který vyžadoval její každodenní péči; proto vedlejší účastnice nepracovala, pobírala příslušnou sociální dávku a její syn byl poživatelem invalidního důchodu. Stěžovatel, jak již uvedeno, byl rovněž po rozvodu, neměl v době seznámení s vedlejší účastnicí vlastní bydlení, splácel své závazky (vymáhané i exekučně), hradil výživné na dvě děti z předchozího vztahu. Proto, pokud vedlejší účastnice řízení v dané situaci zajistila ze svých prostředků nákup předmětného domu, který stěžovatel posléze rekonstruoval, zajistila tak bydlení nejen sobě a svému postiženému synovi, ale i stěžovateli. Vedlejší účastnice rovněž po celou dobu jejich vztahu, kromě poskytování bydlení, o stěžovatele pečovala, zajišťovala pro něj fungující domácnost a stěžovatel naopak zajišťoval opravu nemovité věci, jak mezi sebou ujednali. Nemohla z toho důvodu obstát tvrzení stěžovatele, že opravy domu prováděl jako profesionál, naopak opravy domu podle soudu prováděl mimo svou pracovní činnost, ať už byla jakákoliv, a proto je nutno opravy a úpravy prováděné stěžovatelem hodnotit jako úsluhy ve prospěch vedlejší účastnice. Za dané situace okresní soud nedovodil, že by práce stěžovatele při rekonstrukci nemovité věci patřící vedlejší účastnici nebyly vyváženy protiplněním z její strany v podobě poskytování bydlení a běžných úsluh. Proto stěžovatelův nárok na zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení hodnotil jako nedůvodný. Okresní soud stěžovateli nepřiznal ani jím požadovanou náhradu ve výši hodnoty do nemovité věci investovaného materiálu, neboť stěžovatel neprokázal, že byl pořízen výlučně z jeho prostředků, a to přesto, že ho v této souvislosti tížilo důkazní břemeno, o čemž byl soudem poučen. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek rozhodnutí okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil s právními i skutkovými závěry okresního soudu a odkázal na ně. Opětovně zdůraznil, že stěžovatel se s vedlejší účastnicí dohodli, že rekonstrukci provede stěžovatel sám (na své náklady), z čehož vyplývá, že stěžovatel po vedlejší účastnici nemůže požadovat za práci na rekonstrukci domu ať už před nebo po uzavření manželství náhradu z titulu bezdůvodného obohacení. Náhradu stěžovatel podle krajského soudu nemůže požadovat ani za hodnotu do nemovité věci investovaného materiálu, neboť neprokázal, že by materiál financoval výlučně ze svých prostředků. Naopak bylo prokázáno, že potřebné finanční prostředky na nákup materiálu v rozhodné době ani neměl (na rozdíl od vedlejší účastnice). 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání neformuloval otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Dále Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v mnohých případech existuje chování, které se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu nesměřuje k založení závazkového právního vztahu a s ním spojených subjektivních práv a povinností. Typickým příkladem jsou společenské úsluhy, sousedská nebo přátelská výpomoc. Takové pojetí těchto právních vztahů vychází z příslušné judikatury Nejvyššího soudu, kterou ve svém rozhodnutí zohlednil i krajský soud, od níž není důvod se jakkoliv odchylovat. Soudy nižších stupňů v souladu s uvedenými východisky vyšly z toho, že vedlejší účastnice umožňovala stěžovateli ve svém domě společné bydlení a zajišťovala péči o společně vedenou domácnost, z čehož krajský soud dovodil, že stěžovatelem na domě vykonávané práce realizované dlouhodobě, mimo ekonomickou činnost stěžovatele, představují společenskou úsluhu, která nezakládá jeho nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení založeného případným zhodnocením nemovité věci. Pokud stěžovatel hodlal přípustnost dovolání založit na rozporování skutkových závěrů soudů nižších stupňů o tom, jak se stěžovatel a vedlejší účastnice podíleli na vedení společné domácnosti, nemohou tyto argumenty obstát, neboť jsou ve skutečnosti založeny na kritice skutkových zjištění, kterou v dovolání zpochybnit nelze. Soudy nižších stupňů konečně podle Nejvyššího soudu nepochybily ani v tom, pokud uzavřely, že stěžovateli nenáleží ani náhrada za jím použitý stavební materiál, nebyl-li rozsah (množství) použitého stavebního materiálu stěžovatelem tvrzen ani prokázán. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel mimo jiné vytýká obecným soudům, že nevyslechly jím navrhované svědky, kteří se měli vyjádřit k povaze prováděných prací i k otázce stěžovatelem získaného materiálu. K provedení těchto důkazů však nedošlo, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces; stěžovatel na jejich provedení stále trvá. Pokud by obecné soudy navrhované svědky vyslechly, nemohly by dospět k chybnému závěru, že hodnota věcí získaných jinak než koupí, neexistuje. Byť stěžovatel nerozporuje, že ne všechen materiál musel koupit (získal ho například prostřednictvím darů nebo různých protislužeb), byla by to vedlejší účastnice, která by takový materiál bez šikovnosti stěžovatele musela zakoupit. Okolnost, že stěžovatel potřebný materiál hradil ze svých prostředků (ač ne všechen najednou), nemůže být vyloučena ani tím, že proti stěžovateli byly vedeny exekuce pro nedoplatky na sociálním pojištění. Ten totiž stěžovatel dobrovolně a sám splatil. Vzhledem k okolnostem daného případu obecné soudy podle stěžovatele postupovaly nesprávně, pokud ve sporu o vypořádání investic v rámci společného jmění manželů přistupovaly k dané věci jako ke sporu vyúčtovacímu (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 sp. zn. 22 Cdo 1172/2022). Stěžovatel se dále domnívá, že by bylo spravedlivé, aby mu obecné soudy přiznaly náhradu za 75 % hodnoty materiálu použitého na rekonstrukci, a konkrétní rozsah měly určit na základě vlastní úvahy podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry obecných soudů v tom, že role mezi vedlejší účastnicí a ním byly rozděleny tak, že ona se plně a samostatně starala o domácnost a stěžovatel prov