IV.ÚS 3391/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3391/12 ze dne 15. 10. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky PKI-SKLOPECE Olomouc, spol. s r. o., se sídlem Šlechtitelů 10/700, Olomouc - Holice, zastoupené Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou se sídlem Černíkova 14, Brno, o ústavní stížnosti proti výroku II. a III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 53/2012-184 ze dne 29. 5. 2012 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 6 Cm 258/2011-149 ze dne 8. 12. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 6 Cm 258/2011 Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozsudkem č. j. 6 Cm 258/2011-149 ze dne 8. 12. 2011 zamítl žalobu Pavla Hasaly (dále jen "vedlejší účastník") proti stěžovatelce o zaplacení 15.160.221,30 Kč (výrok I.) a současně rozhodl, že se stěžovatelce dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nepřiznává nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak vedlejší účastník, tak stěžovatelka; posledně uvedená toliko do výroku o nákladech řízení. Vedlejší účastník vzal posléze odvolání zpět, pročež Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. 7 Cmo 53/2012-184 ze dne 29. 5. 2012 odvolací řízení ve vztahu k odvolání vedlejšího účastníka zastavil (výrok I.). Ve výroku o nákladech řízení pak vrchní soud napadené rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil (výrok II.) a rozhodl, opět s odkazem na ustanovení § 150 občanského soudního řádu, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Stěžovatelka napadla nákladové výroky rozhodnutí krajského (výrok II.) a vrchního soudu (výrok II. a III.) ústavní stížností, v níž namítala, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i ústavní princip rovnosti účastníků řízení. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka především v tom, že obecné soudy aplikovaly ustanovení § 150 občanského soudního řádu, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. Krajský soud hodnotil jako důvody hodné zvláštního zřetele osvobození vedlejšího účastníka od soudních poplatků, jeho majetkovou situaci a podíl stěžovatelky na vzniku sporu. Vrchní soud se s těmito důvody ztotožnil a nad jejich rámec uvedl, že vedlejší účastník je fyzickou osobou, zatímco stěžovatelka je právnickou osobou s podnikatelskými zkušenostmi. Stěžovatelka naproti tomu měla za to, že skutečnost, že byl vedlejší účastník osvobozen od soudních poplatků, nemůže jít k její tíži. Institut soudních poplatků by měl sloužit jako bariéra neopodstatněných žalob, obecné soudy tedy měly s ohledem na absurdní konstrukci žaloby pečlivěji zkoumat, zda se nejednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Kromě toho se měly obecné soudy zabývat otázkou, zda důvody osvobození trvaly po celou dobu řízení, neboť v průběhu dokazování vyšlo najevo, že vedlejší účastník měl příjmy z výkonu činnosti v zahraničí. O účelovém a šikanózním charakteru žaloby pak svědčí skutečnost, že vedlejší účastník v průběhu řízení navrhl mimosoudní vyrovnání ve výši 50.000,- Kč, což vypovídá o jeho snaze vymoci v podstatě jakékoliv plnění. Co se týče majetkové situace vedlejšího účastníka, Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07 konstatoval, že majetkové poměry procesních stran a jejich majetkové rozdíly nemohou být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení straně, která na ně má právo. Obdobně v nálezu sp. zn. II. ÚS 3015/09 Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 150 občanského soudního řádu má sloužit ke zmírnění nespravedlivých situací, nikoliv ke zmírňování majetkových rozdílů. Vůči vedlejšímu účastníkovi nespravedlivá situace nenastala. Vedlejší účastník podal bezdůvodnou žalobu, neměl ve věci úspěch, což platí tím více v řízení odvolacím, v němž vzal odvolání zpět. Stěžovatelce tak vznikly náklady, které ani v nejmenším nezapříčinila, ale přesto je nucena tyto náklady nést. Obecné soudy nadto ke zjištění skutečné majetkové situace vedlejšího účastníka neprovedly dostatečné dokazování. Pokud jde o tvrzený podíl stěžovatelky na vzniku sporu, argument, že dodáním vadného díla a neplatným odstoupením od smlouvy stěžovatelka zapříčinila soudní spor, je absurdní a nereflektuje obchodní praxi. Jedná se o situace, které se v podnikatelském styku běžně vyskytují, a vedlejší účastník, jakožto podnikající osoba, na ně měl být připraven. Nadto byla premisa, že stěžovatelka dodala vadné dílo, chybná, neboť vady mohly být způsobeny samotným vedlejším účastníkem. Vrchnímu soudu stěžovatelka dále vytkla, že se s její argumentací dostatečně nevypořádal, ačkoliv taková povinnost pro něj plyne např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3606/10. Argument, že stěžovatelka je ekonomicky silnějším subjektem, není případný, byla-li předmětem řízení tak vysoká částka. Stěžovatelce vznikly náklady v souvislosti s právním zastoupením, neboť i přes své přesvědčení o nedůvodnosti žaloby nemohla vedení sporu zanedbat. Vedlejší účastník, sám zastoupený ustanoveným právním zástupcem, zneužil svého práva a donutil svou žalobou stěžovatelku k vysokým výdajům, aniž by za to nesl jakoukoliv odpovědnost. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/09 a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem napadená rozhodnutí v příslušném rozsahu zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporovala názor obecných soudů, že existovaly důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž bylo namístě náhradu nákladů řízení jinak úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Stěžovatelka namítala, že závěry obecných soudů byly nesprávné a odporovaly judikatuře Ústavního soudu, přičemž dílem ani neměly dostatečnou oporu v obsahu spisu. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytkla, že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. K těmto námitkám lze uvést následující: Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000