IV.ÚS 3391/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3391/18 ze dne 9. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ERZURUM s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava-Poruba, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 - Záběhlice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. července 2018 č. j. 10 As 193/2016-34 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2016 č. j. 46 A 73/2014-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka požádala Městský úřad v Kouřimi, jako silniční správní úřad, aby určil, zda se na pozemcích parc. č. X. a Y. v katastrálním území Kouřim nachází veřejně přístupné účelové komunikace. 3. Silniční správní úřad rozhodnutím ze dne 15. 2. 2013 č. j. KOU - 967/2012 deklaroval, že na pozemcích parc. č. X a Y v katastrálním území Kouřim se nacházejí neveřejně přístupné účelové komunikace v uzavřeném prostoru podle § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), a na pozemku parc. č. Z. v katastrálním území Kouřim se nachází neveřejně přístupná účelová komunikace. 4. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatelky rozhodl rozhodnutím ze dne 5. 6. 2013 č. j. 056486/2013/KUSK-DOP/Svo tak, že odvolání zamítl a napadané rozhodnutí silničního správního úřadu potvrdil. 5. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 7. 2016 č. j. 46 A 73/2014-35 zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 6. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 7. 2018 č. j. 10 As 193/2016-34 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti výše rubrikovanému rozsudku krajského soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích lze aplikovat pouze na případy, kdy je vlastníkem uzavřeného prostoru (areálu) pouze jedna osoba, neboť podle ní jsou účelové komunikace ze zákona veřejné, je-li areál tvořen více nemovitostmi ve vlastnictví různých subjektů. Nejvyšší správní soud uzavřel, že skutečnost, že v uzavřeném prostoru je více nemovitostí různých vlastníků, nezakládá veřejný charakter účelových komunikací v tomto prostoru. Podmínka uzavřenosti prostoru stanovená v § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích nesměřuje na uzavřenost vlastnickou (tj. že prostor musí být vlastněn jediným subjektem), ale na uzavřenost v tom smyslu, že prostor není přístupný veřejnosti a komunikace proto není veřejně užívaná ani nemá potencialitu veřejně užívaná být. Vzhledem k tomu, že komunikace na pozemcích parc. č. X a Z v katastrálním území Kouřim jsou účelovými komunikacemi v uzavřeném prostoru, jsou v souladu s § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích veřejně nepřístupné. Za takové situace nebylo třeba zkoumat znaky veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011 č. j. 2 As 44/2011-99). Účelová komunikace na pozemku parc. č. Z v katastrálním území Kouřim není uvnitř uzavřeného prostoru areálu, ale slouží výhradně jako spojnice mezi areálem a veřejnou komunikací. Ohledně této komunikace správní orgány i krajský soud dospěly k závěru, že nebyl prokázán souhlas s veřejným užíváním komunikace, a proto nejsou splněny podmínky § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, přičemž tento svůj závěr dle Nejvyššího správního soudu řádně odůvodnily. Nejvyšší správní soud poté dodal, že jestliže správní orgány i krajský soud dospěly k závěru, že u komunikace na pozemku parc. č. Z v katastrálním území Kouřim nikdy nedocházelo k veřejnému užívání a souhlas s veřejným užíváním vlastník komunikace nedal (pozn. - § 7 odst. 2 ovšem obrat "souhlas" nepoužívá), nebylo třeba zkoumat nevyhnutelnou komunikační potřebu stěžovatelky, pročež její kasační námitky shledal i v této části nedůvodnými. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka zejména namítá, že správní orgány a správní soudy svým postupem potvrzují stav trvalého odepření přístupu stěžovatelky k jejím nemovitostem a vykládají § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích zcela extenzivním způsobem. Tento výklad zakládá kategorii nemovitostí, ke kterým v minulosti jejich vlastníci měli přístup přes veřejné komunikace a svědčila jim práva z veřejnoprávních užívacích povolení podmíněných vždy přístupem na veřejnou komunikaci, nyní však - v důsledku výkladu předmětného ustanovení správními orgány a správními soudy - tento přístup mohou snadno pozbýt po změně vlastnických vztahů. Odejmutí přístupu k nemovitosti je pak vážným zásahem do vlastnického práva chráněného Ústavou a Listinou, přičemž takové odejmutí či omezení Nejvyšší správní soud a krajský soud aprobují. Úmyslem zákonodárce v případě § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích totiž nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, ale ochrana práv výlučných vlastníků uzavřených objektů a areálů. Podle přesvědčení stěžovatelky aplikovaly správní soudy na projednávaný případ § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích zcela nedůvodně a přesvědčivě nezdůvodnily, proč má jít o "uzavřený prostor nebo objekt, který slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu", přestože skutkový stav a geneze předmětného areálu je zcela jiný. Názor soudů, že v případě areálu tvořeného nemovitostmi více vlastníků je faktickým "vlastníkem areálu" vlastník přístupových komunikací, který pak neomezeně rozhoduje o jejím užívání bez ohledu na její historické užívání a nezbytnost jejího používání k uspokojení nutné komunikační potřeby, která nemá jinou alternativu, je nesprávný a nepřezkoumatelný. Stěžovatelka v rozsudcích správních soudů spatřuje nepřípustný zásah, jenž je svou podstatou obdobný vyvlastnění. Pokud bude stěžovatelce v souladu s názorem správních soudů odepřeno právo užívat účelovou pozemní komunikaci jako neveřejnou, bude jí tak fakticky odepřeno vlastnické právo k jejím nemovitostem nacházejícím se v předmětném areálu a jeho výkon. Z postupů správních orgánů a soudů je evidentní, že zatímco poskytly absolutní ochranu vlastníku pozemku s komunikací, který ji svévolně a bezdůvodně uzavřel, odejmul zároveň právo přístupu stěžovatelce, čímž zasáhly do jejího vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. Stěžovatelka také opakovaně zdůrazňuje, že aplikace § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích je zcela nepřípadná již jen z toho důvodu, že celý areál má vlastníky dva a dojíždí do něj řada dalších osob, aby naložily či vyložily zboží do skladů. Stěžovatelka také dále uvádí, že obecné soudy nevypořádaly její námitky, že vytvoření pevných překážek, které brání obecnému užívání pozemní komunikace, nelze považovat za rozhodnou skutečnost pro tvrzení vlastníka soukromé pozemkové parcely, že jde o uzavřený objekt, dále že došlo k porušení § 142 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a že je i je i ve veřejném zájmu, aby byl areál řádně udržován a budovy stěžovatelky byly provozovány, neboť jejich zhoršující se stavebně-technický stav budov vyžaduje naléhavě provedení neodkladných stavebních úprav. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů. III. Procesní předpoklady pro posouzení ústavních stížností 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto