IV.ÚS 3393/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3393/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného Mgr. Lukášem Vernerem, advokátem, sídlem nám. Republiky 679/5, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2021 č. j. 1 To 79/2021-499 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 8. září 2021 č. j. 19 Dt 3/2013-486, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 357 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 100 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítl žádost stěžovatele o změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení (výrok I.). Podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku konstatoval, že zabezpečovací detence nadále trvá (výrok II.). 3. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu se podává, že zabezpečovací detence byla stěžovateli uložena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. Nt 301/2011, které nabylo právní moci 16. 11. 2011. Důvodem pro vyslovení tohoto ochranného opatření bylo, že se stěžovatel dopustil jednání, které mělo znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odstavec 1, 3 písmeno i) trestního zákoníku. Po skutkové stránce šlo o jednání ze dne 21. 5. 2011, kdy v ubytovně v úmyslu usmrtit napadl spolubydlícího, kterému nejprve opakovaně nastříkal do obličeje slzný plyn, pak jej kopal do hlavy a hrudníku, kuchyňským nožem a nůžkami mu zasadil mnoho bodných ran, nůžkami mu vypíchl obě oči, hlavu posypal kávou a polil vařící vodou, pak několikrát nohou dupnul do oblasti krku poškozeného, kterému tak způsobil mnohačetná závažná poranění, pro která na místě zemřel. Trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepříčetnosti stěžovatele. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie a přibraní znalci u stěžovatele diagnostikovali paranoidní schizofrenii, kdy touto chorobou trpěl již mnoho let před událostí. Znalci dále uvedli, že stěžovatel jednal jednoznačně pod vlivem především perzekučních bludů, zároveň u něj mohly být přítomny i intrapsychické halucinace. V době spáchání uvedeného činu byly jeho schopnosti ovládací a rozpoznávací úplně vymizelé. Jeho pobyt na svobodě hodnotili znalci jako extrémně nebezpečný s tím, že nelze vyloučit opakování obdobných jednání pod vlivem zmíněných bludů, kterým podléhá. Hierarchie hodnot stěžovatele byla shledána primitivní, pouze na úrovni vlastního uspokojení. Možnost resocializace znalci hodnotili jako minimální. Výkon zabezpečovací detence byl u stěžovatele zahájen dne 19. 12. 2011. 4. Okresní soud ve veřejném zasedání provedl dokazování výpovědí stěžovatele, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl k posouzení duševního stavu stěžovatele vypracován v řízení o předchozím přezkumu, tj. dne 22. 6. 2020, zprávou o průběhu zabezpečovací detence podané Věznicí a ústavem pro výkon zabezpečovací detence Opava (dále jen "detenční ústav") a zprávou ošetřující psychiatričky MUDr. Kristýny Pravdové. Po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele na přeměnu detence na ochranné léčení není možné vyhovět a že je zároveň nadále odůvodněno i rozhodnutí o trvání zabezpečovací detence ve smyslu § 100 odst. 5 trestního zákoníku. Dokazováním vyšlo najevo, že u stěžovatele pokračuje zlepšení jeho stavu, že spolupracuje s psychologem i terapeuty, snaží se o spolupráci s psychiatričkou a také o dobré vztahy s ostatními chovanci a personálem. Díky aktuální medikaci se jeho stav zlepšil v tom směru, že bylo dosaženo relativně dobré kvality jeho života, současně bylo však z provedených důkazů zřejmé, že je trvale v zajetí své chorobné produkce a z jeho projevu není vůbec patrno, že by si byl vědom nemoci, kterou trpí. Ze zpráv detenčního ústavu i ze znaleckého posudku vyplynulo, že je u něj stále přítomná psychotická symptomatika, která je sice již vlivem medikace méně emočně sycená, přesto má stále vliv na jeho chování, když odborníci se zároveň shodli, že jeho jednání v zátěžových situacích může být zkratkovité a mohlo by vést k dalšímu násilnému jednání. Okresní soud proto uzavřel, že u stěžovatele je pro účinnou ochranu společnosti nadále nutné pokračování výkonu zabezpečovací detence, neboť podstatně volnější a méně chráněné prostředí civilního zdravotnického zařízení spojené s intenzivní sociální interakcí by nebylo dostatečnou zárukou, že by při přetrvávající psychotické symptomatice nedošlo k opakování závažného protiprávního jednání agresivního charakteru. Návrh na vypracování nového znaleckého posudku okresní soud zamítl, neboť měl za to, že aktuální situaci stěžovatele bylo možno dostatečně posoudit již na základě shora uvedených shromážděných důkazů, a to i s ohledem na stanoviska odborníků, že stav stěžovatele, přes jistý pozitivní trend, zůstává v zásadě nezměněn. 5. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Odkázal na obsah rozhodnutí okresního soudu a k námitkám stěžovatele dodal, že zamítnutí návrhu na vypracování nového znaleckého posudku lze akceptovat, neboť okresní soud vycházel i z dalších důkazů, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že v duševní sféře stěžovatele nedošlo k takovým změnám, aby zabezpečovací detence již nebyla nutná. Zdůraznil, že zebezpečovací detence trvá tak dlouho, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, a že v daném případě nelze riskovat opětovně agresivní chování stěžovatele, které by mohlo vést k závažným následkům na zdraví či dokonce k usmrcení nějaké osoby. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud nenechal vypracovat nový znalecký posudek a jako důkaz použil znalecký posudek ze dne 22. 6. 2020, který byl vyhotoven více než čtrnáct měsíců před daným rozhodováním o detenci. Poukazuje na to, že zabezpečovací detence je subsidiárním opatřením ve vztahu k ochrannému léčení. Podrobně rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy a má za to, že jeho zdravotní stav nebyl zjištěn a odůvodněn dostatečně. Závěrem uvádí, že si je vědom toho, co způsobil, ale že v průběhu zabezpečovací detence neměl jediný konflikt s personálem nebo ostatními chovanci a spolupracuje s psychiatry i terapeuty a řádně užívá předepsanou medikaci. Je proto přesvědčen, že přeměně zabezpečovací detence v ústavní ochranné léčení u něj nic nebrání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížn