IV.ÚS 3398/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3398/13 ze dne 3. 6. 2014 N 112/73 SbNU 769 Námitka překvapivosti rozhodnutí obecných soudů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 3. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 3398/13 ve věci ústavní stížnosti Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav, a. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1151, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 354/2013-242 ze dne 21. srpna 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 385/2010-216 ze dne 25. dubna 2013, jimiž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejším účastníkům částku 17 812,50 Kč s příslušenstvím za vodovodní řad vedoucí přes pozemek v jejich vlastnictví a náklady řízení, za účasti Petra Rajtra a Evy Rajtrové, zastoupených JUDr. Martinem Klímou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klementa 203. I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 354/2013-242 ze dne 21. srpna 2013 a rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 385/2010-216 ze dne 25. dubna 2013 bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 354/2013-242 ze dne 21. srpna 2013 a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 385/2010-216 ze dne 25. dubna 2013 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. 2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 385/2010 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se na stěžovatelce žalobou domáhali zaplacení částky 17 812,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka jako provozovatel vodovodního řadu jim nehradí za vodovodní řad vedoucí přes pozemek v jejich vlastnictví žádnou náhradu. Okresní soud poté, co odvolací soud zrušil jeho první rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem č. j. 7 C 385/2010-216 ze dne 25. dubna 2013 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům částku 17 812,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 57 355,30 Kč a dále uložil stěžovatelce zaplatit státu náklady řízení ve výši 8 340 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 20 Co 354/2013-242 ze dne 21. srpna 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 52 277 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 8 531 Kč. II. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že uplatněný nárok neuznala, protože dle judikatury Nejvyššího soudu bezdůvodné obohacení v takovémto případě provozovateli vodovodního řadu nevzniká, a dále prokazovala, že potrubí se na pozemku vedlejších účastníků nacházelo již od počátku dvacátého století. Z opatrnosti stěžovatelka podle ústavní stížnosti již ve svém vyjádření ze dne 19. ledna 2011 vznesla námitku promlčení případného nároku vedlejších účastníků na náhradu za umístění vodovodního potrubí na jejich pozemku a nalézací soud se touto námitkou ve svém prvním rozhodnutí nezabýval, neboť neshledal existenci nároku na vydání požadované náhrady. 4. V rozsudku, kterým krajský soud jako soud odvolací první rozsudek nalézacího soudu zrušil, podle stěžovatelky konstatoval, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení dán není, ale je třeba se v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4211/2010 zabývat tím, zda vedlejším účastníkům nevznikl nárok na náhradu podle § 58 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Okresní soud poté podle stěžovatelky zadal vypracování znaleckého posudku k ocenění zatížení pozemků vedlejších účastníků a žalobě ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl v celém rozsahu, a to přesto, že stěžovatelka v návaznosti na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu i v souladu s platným zněním vodního zákona namítala, že na pozemcích vedlejších účastníků nebylo vodoprávním úřadem zřízeno ochranné pásmo podle § 58 odst. 3 vodního zákona, a že tedy není možné takovouto náhradu přiznat. Své rozhodnutí mimo jiné podle ústavní stížnosti okresní soud odůvodnil tím, že "ochranné pásmo dle § 58 vodního zákona v případě žalobců zřízeno nebylo, přesto ochranné pásmo existuje" a ze znaleckého posudku bylo nepochybně zjištěno, jakým způsobem a v jakém rozsahu jsou omezeni ve výkonu svého vlastnického práva. 5. Stěžovatelka uvádí, že v odvolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí okresního soudu znovu opakovala, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s pokynem odvolacího soudu a s tím, jak dříve rozhodoval Nejvyšší soud (když na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4211/2010 odkazoval i sám odvolací soud), a předpokládala, že alespoň odvolací soud se bude řídit svým předchozím rozhodnutím a argumentací uvedenou v jeho odůvodnění. S ohledem na očekávanou předvídatelnost možného postupu odvolacího soudu se stěžovatelka podle ústavní stížnosti zabývala především podstatou § 58 vodního zákona, jehož aplikace v daném případě je vyloučena, a dále i tím, že obdobné ustanovení § 23 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), které zřizuje ochranná pásma vodovodních řadů, nepřiznává vlastníkům dotčených pozemků automatickou náhradu za existenci takovéhoto ochranného pásma. Ustanovení § 7 zákona o vodovodech a kanalizacích naopak podle stěžovatelky přiznává vlastníkům dotčených pozemků náhradu za skutečnou majetkovou újmu a omezení v obvyklém užívání pozemků, pokud k nim dojde při údržbě vodovodu a při zajištění přístupu provozovatele na pozemky, případně při umisťování tabulek vyznačujících polohu vodovodu. Krajský soud přesto podle stěžovatelky uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 6. Stěžovatelka namítá, že aniž to krajský soud v průběhu odvolacího řízení avizoval, opustil v písemném odůvodnění rozsudku zcela rámec § 58 vodního zákona, na který odkazoval při svém předchozím rozhodnutí a kterým odůvodnil zrušení původního rozhodnutí okresního soudu, a až v písemném odůvodnění se poprvé objevuje, že nárok vedlejších účastníků je přiznán s odkazem na § 7 zákona o vodovodech a kanalizacích, aniž by se ale krajský soud podrobněji zabýval tím, zda uplatněný nárok je skutečně v mezích určených tímto ustanovením, a to jak co do základu nároku, tak i určení jeho výše. Odvolací soud tak podle ústavní stížnosti znemožnil stěžovatelce se k této právní konstrukci před rozhodnutím vyjádřit a argumentovat proti. Tento postup odvolacího soudu je podle stěžovatelky ještě více zarážející s ohledem na předcházející vývoj řízení, kdy došlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí ne proto, že by bylo nesprávné, ale proto, že se měl soud prvního stupně zabývat tím, zda nárok vedlejších účastníků nelze odůvodnit jiným způsobem (podle § 58 vodního zákona). Soud prvního stupně pak podle stěžovatelky žalobě vyhověl analogicky podle § 58 vodního zákona, aniž by v rozsudku vůbec zmínil obsah § 7 zákona o vodovodech a kanalizacích, a pokud by odvolací soud postupoval obdobně jako při svém předchozím rozhodnutí, měl podle stěžovatelky pravděpodobně prvostupňové rozhodnutí opět zrušit a uložit soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, jestli tentokrát vedlejším účastníkům nevznikl nárok na náhradu podle § 7 zákona o vodovodech a kanalizacích a jak ho vyčíslit. Nárok na náhradu podle § 7 zákona o vodovodech a kanalizacích totiž podle stěžovatelky vůbec nesouvisí s ochranným pásmem zřízeným § 23 zákona o vodovodech a kanalizacích. Navíc vyčíslení nároku vedlejších účastníků, jak ho učinil znalec ustanovený okresním soudem, bylo podle stěžovatelky založeno pouze na výpočtu dle plochy ochranného pásma, a nikoliv na reálném omezení vedlejších účastníků. 7. Krajský soud podle ústavní stížnosti sice v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí cituje § 7 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích, ale zcela opomněl zabývat se tím, kdy případný nárok vedlejších účastníků vznikl a zda v důsledku vznesení námitky promlčení ze strany stěžovatelky nedo