IV.ÚS 3398/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3398/22 ze dne 11. 4. 2023 N 59/117 SbNU 279 Náhrada škody způsobené státem v souvislosti s nezákonně vedeným přestupkovým řízením; povinnost soudu vypořádat se s odkazem na právní názor Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Christiana Cardelliho, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem, sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 17 Co 323/2022-45 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. června 2022 č. j. 23 C 187/2021-29, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. června 2022 č. j. 23 C 187/2021-29 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 17 Co 323/2022-45 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. června 2022 č. j. 23 C 187/2021-29 se zrušují. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 23 C 187/2021, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), se podává, že stěžovatel jako podnikající fyzická osoba byl rozhodnutím Městské veterinární správy v Praze Státní veterinární správy (dále jen "MěVS") ze dne 3. 9. 2020 č. j. SVS/2020/100666-A uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 17a odst. 5 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o potravinách"). Tohoto přestupku se stěžovatel měl dopustit tím, že nesplnil informační povinnost podle § 3d odst. 3 zákona o potravinách. V únoru 2020 stěžovatel ohlásil příjem zásilek zmrazených produktů rybolovu z Itálie a jako příjemce zásilek uvedl sídlo své společnosti, ač toto místo nebylo schváleno ani zaregistrováno jako provozovna pro příjem těchto zásilek. Zásilka navíc přišla jinam, než bylo nahlášeno v informačním systému Státní veterinární správy. 3. Proti rozhodnutí MěVS se stěžovatel bránil odvoláním. V něm uvedl, že potraviny objednal u svého partnera v Italské republice, do České republiky je dovezl dopravce objednaný stěžovatelem a v České republice byly potraviny dodány do restaurací, které si produkty objednaly od stěžovatele. Stěžovatele tak neměla stíhat informační povinnost, neboť nebyl ani tím, kdo potraviny poprvé přivezl na území České republiky, a nebyl ani místem určení těchto potravin, jímž byly ony restaurace. Stěžovatel v odvolání rovněž předestřel některé další argumenty. 4. O odvolání stěžovatele rozhodla Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy (dále jen "ÚVS") rozhodnutím ze dne 11. 10. 2020 č. j. SVS/2020/122769-G, jímž shora uvedené rozhodnutí MěVS zrušila. ÚVS v rozhodnutí konstatuje, že bez ohledu na stěžovatelovy námitky je třeba rozhodnutí MěVS zrušit, neboť došlo k závažnému procesnímu pochybení. ÚVS zjistila, že kontrola provedená MěVS nebyla ukončena v souladu s kontrolním řádem [zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád)], neboť nebylo doloženo, že by byl vypracován kontrolní protokol a doručen stěžovateli. Na závěr odůvodnění svého rozhodnutí dále ÚVS uvádí, že považuje za zmatečné, že MěVS ve svém rozhodnutí na jedné straně za místo určení považuje restaurace, a na druhé straně za potravinářský podnik, který stíhá informační povinnost, považuje stěžovatele, tedy třetí osobu, která obchod zprostředkovala. 5. V návaznosti na rozhodnutí ÚVS odeslala MěVS stěžovateli přípis označený "Nepokračování v zahájené kontrole ze dne 14. 4. 2020". V něm stěžovatele informuje, že již uplynula lhůta pro vyhotovení kontrolního protokolu, a proto nebude v kontrole pokračovat. 6. Stěžovatel následně podal u MěVS žádost o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Stěžovatel požadoval nahradit náklady na právní zastoupení, překlad a tlumočení v celkové výši 8 146 Kč. 7. Vedlejší účastník, jemuž byla stěžovatelova žádost postoupena, na ni reagoval přípisem ze dne 7. 4. 2021, jímž se stěžovateli omluvil za pochybení správního orgánu v jeho věci, žádost o náhradu škody však považoval za neoprávněnou. 8. Stěžovatel se svou žalobou podanou u obvodního soudu domáhal přiznání částky 8 146 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nezákonné rozhodnutí. 9. Obvodní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že v řízení před správními orgány nebylo vydáno žádné pravomocné rozhodnutí, jež by následně bylo pro nezákonnost zrušeno. Současně stěžovatele poučil, že má právo podat odvolání. 10. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podané odvolání odmítl, neboť napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 10 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 11. Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím, že nezohlednila jeho argumentaci nálezem ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21 (N 155/107 SbNU 296; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatele ve skutkově srovnatelné situaci Ústavní soud konstatoval, že je dán nárok na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí. Tím, že obvodní soud nezohlednil stěžovatelovu argumentaci, neprovedl ústavně souladnou interpretaci právní úpravy. 12. Stěžovatel uznává, že částka, jíž se domáhal svou žalobou, je standardně Ústavním soudem vnímána jako bagatelní. Stěžovatel zdůrazňuje, že i tato částka je pro něj jako podnikatele v oboru, který byl výrazně zasažen pandemickými opatřeními, významná. Navíc je za bagatelní považována částka, která představuje dvojnásobek životního minima. Vedle toho mělo řízení se stěžovatelem dopad na jeho pověst v oboru, neboť byl nucen v průběhu řízení identifikovat své obchodní partnery, u nichž následně mohla rovněž proběhnout kontrola. Dále stěžovatel upozorňuje, že vedle jistiny je třeba počítat s jejím příslušenstvím a náklady řízení. Konečně pak stěžovatel zdůrazňuje, že řízení, které s ním bylo vedeno, a rovněž následná nutnost domáhat se náhrady škody v řízení před soudy, pro něj představovaly ztrátu času a energie. Z rozsahu spisu správních orgánů je podle stěžovatele zřejmé, že byl vytěžován po dobu několika měsíců. 13. Dále stěžovatel namítá, že bylo-li jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu odmítnuto, přestože byl poučen o možnosti podat odvolání, představuje takový postup porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 15. Při posouzení včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání, přičemž ze soudního spisu není zřejmé, že by stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, a ani nic takového stěžovatel netvrdí. 16. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.) je ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto odvolání, nepřípustná, neuplatnil-li stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalobu pro zmatečnost. Z odůvodnění stanoviska pléna je zřejmé, že plénum považuje žalobu pro zmatečnost za opravný prostředek, na jehož základě může stěžovatel nechat přezkoumat odmítnutí odvolání, a tudíž jde o prostředek, který je třeba vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. 17. Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, což by jinak mohlo odůvodňovat uplatnění výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel ostatně žádnou argumentaci po