IV.ÚS 34/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 34/06 ze dne 21. 11. 2007 N 201/47 SbNU 597 K právní subjektivitě tzv. historických církevních právnických osob   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 34/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Stanovice proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. března 2000 č. j. 14 C 31/95-74 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2005 č. j. 10 Co 702/2000-182, jimiž bylo zastaveno řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti z důvodu nezpůsobilosti být účastníkem řízení. Usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2000 č. j. 14 C 31/95-74 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2005 č. j. 10 Co 702/2000-182 se ruší, neboť postupem, který jejich vydání předcházel, uplatnily rozhodující soudy státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; tím odepřely stěžovatelce právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odůvodnění I. 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresní soud v Karlových Varech (dále též "nalézací soud") zastavil řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti, neboť žalobce, tj. Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata (dále též "mešní nadace"), dle jeho názoru neměl způsobilost být účastníkem řízení jako právnická osoba, postrádaje tuto způsobilost z důvodu nezapsání v rejstříku právnických osob na Ministerstvu kultury podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Krajský soud v Plzni (dále též "odvolací soud" či "krajský soud") k odvolání žalobce potvrdil výrok nalézacího soudu; v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce nelze podřadit pod ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku (dále též jen "o. z."), neboť by tak muselo být stanoveno přímo zákonem, což se nestalo; z dikce ustanovení § 4 odst. 3 tehdy platného zákona č. 308/1991 Sb. vyplývá, že za právnickou osobu lze považovat jen registrované církve a náboženské společnosti. Zároveň zamítl návrh odvolatele ze dne 25. 4. 2005 na vstup Římskokatolické farnosti Stanovice do řízení místo původního žalobce, zdůvodněný ze strany žalobce tím, že Mešní nadace děkana Josefa Schönigera Olšová Vrata jako žalobce ve výše uvedených sporech byla rozhodnutím plzeňského biskupa Mons. Františka Radkovského dnem 30. 11. 2001 sloučena s Římskokatolickou farností Andělská hora; tato farnost pak byla rozhodnutím téhož biskupa sloučena dne 31. 12. 2004 s Římskokatolickou farností Stanovice jako církevní právnickou osobou. 2. Stěžovatelka ve formálně bezvadné a k projednání plně způsobilé stížnosti ze dne 27. 1. 2006 tvrdila porušení práva zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že "registrační princip platící pro církve a náboženské společnosti samotné bez dalšího vztáhly i na organizační složky církve a z důvodu absence evidence předmětné mešní nadace v rejstříku právnických osob podle zákona č. 308/1991 Sb. dovodily, že se nejedná o subjekt s právní subjektivitou.". Stěžovatelka dále namítla porušení práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že se "vyjma počátku procesu samotné záležitosti týkající se správného určení vlastnictví nevěnovala žádná pozornost a ve svém důsledku bylo odepřeno rozhodnutí v této věci", čímž mělo být porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala i v tom, že odvolací soud sice ve svém rozhodnutí obsáhle rozebral vztah státního a církevního práva, ve skutečnosti však své rozhodnutí prakticky neodůvodnil. Podobně i u rozhodnutí nalézacího soudu tvrdila stěžovatelka nesoulad s požadavky na ústavně konformní rozhodnutí, neboť to se omezilo pouze na konstatování obsahu sdělení Ministerstva kultury jakožto "objektivního a kompetentního orgánu". Jako porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka konečně namítala i průtahy v řízení, neboť žaloba byla podána dne 13. 2. 1995 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2005 bylo doručeno dne 29. 11. 2005; stěžovatelka uvedla jedno jí zaviněné odročení jednání odvolacího soudu. Stěžovatelka konečně přednesla argument ad absurdum, namítajíc, že jí náležející vlastnictví, respektované v právní rovině během komunistického režimu alespoň formálně, jí bylo "odebráno" v průběhu 90. let blíže nespecifikovaným aktem zbavujícím tzv. historické církevní právnické osoby právní subjektivity. II. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti souhlasila s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; s upuštěním od ústního jednání souhlasil i Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti; ve věci samé v něm plně odkázal na zdůvodnění usnesení nalézacího a odvolacího soudu. Také Krajský soud v Plzni ve vyžádaném vyjádření odkázal na odůvodnění stěžovaného usnesení; k tomu, zda souhlasí s upuštěním o ústního jednání, se krajský soud - ač k tomu vyzván - nevyjádřil, pročež Ústavní soud při aplikaci ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlas krajského soudu předpokládal. Protože od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, bylo od něho upuštěno podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 4. Vedlejší účastníci P. a O. W. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že považují napadená rozhodnutí za věcně správná, neboť mešní nadace neměla ke dni podání žaloby právní subjektivitu. Vedlejší účastníci dále vyjádřili svůj názor k právnímu nástupnictví v souvislosti s aplikací zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. 5. Na počátku řízení o ústavní stížnosti prohlásila podle § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu svou podjatost soudkyně Ústavního soudu Vlasta Formánková. Usnesením ze dne 16. 2. 2006 č. j. IV. ÚS 34/06-31 rozhodl III. senát Ústavního soudu o jejím vyloučení z projednávání a rozhodování věci; ta byla následně přidělena v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu soudci zpravodaji Miloslavu Výbornému. III. 6. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, s jehož obsahem se seznámil, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 7. Vzhledem k obsahu námitek obsažených v ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl nezaměřit na otázku vztahu církevního a státního práva, a to zejména ke konsekvenci pojetí, jak je tento vztah chápán odvolacím soudem, resp. k jeho interpretaci čl. 16 odst. 2 Listiny. 8. Není sporu o tom, že církve a náboženské společnosti existují nezávisle na státním útvaru, neodvozují svoji moc od moci státní a že církevní právo není součástí práva státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny se stát nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Z toho vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání. Ústavní soud, sám vázán svými předchozími rozhodnutími, se však nemůže ztotožnit s interpretací odvolacího soudu stran přiznání možnosti církvemi založeným právnickým osobám vystupovat v civilních věcech jako subjekt s vlastní právní subjektivitou, za které odvolací soud považoval pouze církve s poukazem na výslovné znění § 4 odst. 3 tehdy platného zákona č. 308/1991 Sb. ve vazbě na § 18 odst. 2 písm. d) o. z., a to již proto, že odvolací soud zcela přehlédl ustanovení § 13 odst. 1 písm. g) zákona č. 308/1991 Sb., jakož i z tohoto zákona zjevně plynoucí závěr, že registraci podléhaly církve, nikoli však již jejich útvary mající právní subjektivitu. 9. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.) uvedl, že princip suverenity státu není možno chápat natolik extenzívním způsobem, že mu bude nutně odporovat již jen samotná právní existence jakýchkoliv právních subjektů odvozených z jiné právní skutečnosti, než je výslovná akceptace státní mocí. Myšlenka liberálního právního státu totiž vychází z toho, že stát má omezovat svoje státní zásahy a vliv pouze na takové případy, kdy je to nezbytné a kdy to jednoznačně koresponduje s veřejným zájmem. 10. Tyto závěry zcela konvenují i právní teorii rozeznávající z hlediska vlivu zákonodárce, resp. právního systému na vznik právnické osoby čtyři základní přístupy (srov. Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 46 a násl., dále např. Vedral, J. Ještě k církevním právnickým osobám, Právní rozhledy, č. 22, roč. 2004), a to: a) systém koncesní: na vůli