IV.ÚS 34/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 34/23 ze dne 24. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. Q., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 1811/2022-485, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 58 Co 419/2021-425 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2021 č. j. 31 C 11/2019-363, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod. 2. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 11/2019 (dále též "soud prvního stupně") se stěžovatel domáhal vůči vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 6 080 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"), spočívající ve snížení hodnoty 100 % obchodního podílu stěžovatele v obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), v níž je stěžovatel jediným jednatelem, neboť informace o jeho trestním stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, mělo negativně ovlivnit dodavatelsko-odběratelské vztahy společnosti a utlumit její podnikatelské aktivity. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). 3. Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy že mezi stranami byl nesporným průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 153/2013, které bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 28. 3. 2013 a skončilo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby.Ze znaleckého posudku vyplynulo, že mezi roky 2012 a 2016 byl zjištěn pokles hodnoty 100 % obchodního podílu stěžovatele ve společnosti X. Znalci však nevyloučili, že na goodwill společnosti X mohlo mít devastující vliv skončení spolupráce X s obchodní společností LACRUM Velké Meziříčí, s.r.o. (dále jen "společnost LACRUM"), ke kterému došlo dohodou o ukončení všech smluvních vztahů již dne 20. 5. 2011, v jejímž důsledku byly dodavatelům společnosti X rozesílány hanlivé dopisy. Znalci dále neidentifikovali "klíčovost" osoby stěžovatele ve společnosti X, uvedli, že jeho know-how je po určitou dobu přenositelné na jinou osobu. Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že u stěžovatele bylo koncem roku 2014 diagnostikováno kožní onemocnění, kdy za jediný spouštěcí faktor byl označen psychický stres způsobený trestním stíháním žalobce. 4. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny všechny tři předpoklady pro vznik odpovědnosti podle OdpŠk, a to škodná událost (odpovědnostní titul), vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. V posuzovaném případě bylo nesporným, že odpovědnostní titul, tj. nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, je dán. Odvolací soud však dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že prvotní a rozhodující příčinou vedoucí k propadu tržeb a poklesu hodnoty společnosti X (a tím i hodnoty žalobcova 100 % obchodního podílu) bylo právě jeho trestní stíhání a nikoliv např. rozvázání obchodní spolupráce s obchodní společností LACRUM, včetně negativních doprovodných jevů a již z tohoto důvodu (tj. nenaplnění již jen jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk) je žaloba nedůvodná. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvedl, že z toho, jak stěžovatel svůj nárok vymezil, nevyplývá ani vznik škody jako třetí z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3513/2014, a to při řešení otázky příčinné souvislosti mezi trestním stíháním stěžovatele a vznikem jím tvrzené škody. Nadto stěžovatel tvrdil, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť právní posouzení jeho nároku považuje za nesprávné a nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost pak spatřoval v tom, že se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, aniž by se řádně vypořádal s argumenty uvedenými v odvolání. 6. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.), zčásti jako nepřípustné, neboť nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud odkázal na některá ze svých rozhodnutí, v nichž opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Nejvyšší soud uvedl, že ačkoli stěžovatel v úvodu dovolání parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí dále na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, žádnou takovou konkrétní otázku dovolacímu soudu k vyřešení nepředložil. Pokud jde o posouzení příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody dle OdpŠk, dovolací soud uvedl, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001). II. Stížnostní námitky 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že dovolání označil za nepřípustné a nesplňující podmínky stanovené § 237 o. s. ř. Požadavek na explicitní podřazení každé jednotlivé dovolací námitky pod jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nemá podle stěžovatele oporu v zákoně. Nejvyšší soud se dopouští přepjatého formalismu ve smyslu ustálené nalézací praxe Ústavního soudu, když dovolání stěžovatele označil za nepřípustné, čímž v důsledku zkrátil stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces tím, že dovolání neprojednal. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud odmítl s odkazem na nepřípustnost dovolání věcně námitkami stěžovatele zabývat, nezbývá stěžovateli, než svou stěžejní námitku tak, jak ji uplatnil před dovolacím soudem, zopakovat. 8. Stěžovatel uvedl, že skutkový stav, jak jej v této věci zjistil soud prvního stupně i odvolací soud, plně odpovídá právnímu závěru o tom, že mezi nezákonným trestním stíháním stěžovatele a vznikem škody na jeho majetku je příčinná souvislost. Skutková zjištění obecných soudů tedy stěžovatel nenapadá, a nečinil tak ani v rámci podaného dovolání. Podstatou námitky stěžovatele je, že soud prvního stupně i odvolací soud na podkladě správně zjištěného skutkového stavu (tedy zjištění o nezákonném trestním stíhání stěžovatele a zjištění o