IV.ÚS 3400/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3400/11 ze dne 19. 6. 2012 Slovenské důchody XX - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. června 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti L. S., právně zastoupené JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Na Příkopě 859/22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 4 Ads 137/2010-55 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2010 č. j. 41 Ad 21/2010-12 o stanovení starobního důchodu, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 10. listopadu 2011, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 4 Ads 137/2010-55 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2010 č. j. 41 Ad 21/2010-12 o stanovení starobního důchodu. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základním právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 68 Úmluvy o minimální normě sociálního zabezpečení Mezinárodní organizace práce č. 102 ve spojení s čl. 12 Evropské sociální charty, a v základním právu na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny. II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy Rozhodnutím ze dne 4. února 2010 č. j. 485311744 Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost stěžovatelky o starobní důchod pro nesplnění podmínek zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva o sociálním zabezpečení"), k nálezům Ústavního soudu a k opatření Ministerstva práce a sociálních věcí "Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících. Rozhodnutím ze dne 9. března 2010 č. j. 485311744/315-AHj Česká správa sociálního zabezpečení podle § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a § 90 odst. 5 správního řádu zamítla námitky stěžovatelky a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění rozhodnutí o námitkách uvedla, že judikatura Ústavního soudu formuluje nárok na dorovnání výše starobního důchodu pobíraného od slovenského nositele důchodového pojištění pouze v případech, kdy byl důchod přiznán před vstupem České republiky do Evropské unie, a proto tuto dávku nelze přiznat osobám s nárokem na důchod po dni 1. května 2004, přičemž stěžovatelka splnila podmínky nároku na starobní důchod podle českých právních předpisů ke dni 11. listopadu 2005. Žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. srpna 2010 č. j. 41 Ad 21/2010-12. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že žalobkyni byl ode dne 29. prosince 2003 přiznán starobní důchod před dosažením důchodového věku podle § 30 zákona o důchodovém pojištění (dále též "předčasný starobní důchod"). Ode dne 11. listopadu 2005 jí následně byl přiznán starobní důchod podle § 29 zákona o důchodovém pojištění (dále též "řádný starobní důchod"). Žádost žalobkyně o řádný starobní důchod byla podána dne 18. října 2005, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie. Dle názoru soudu se jedná o nový nárok na dávku důchodového pojištění, podmínky pro její přiznání a výplatu je nutné posuzovat samostatně a není proto rozhodné, že předčasný starobní důchod byl žalobkyni přiznán před přistoupením České republiky k Evropské unii. Soud dále ve svém rozhodnutí uvedl, že Česká správa sociálního zabezpečení při rozhodování o žádosti stěžovatelky o řádný starobní důchod ze dne 18. října 2005 musela přihlížet k tomu, že ustanovení čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení, které stanovilo kritérium pro rozdělení československých dob pojištění, je obsaženo v příloze III Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. června 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen "nařízení"), a je tedy součástí aplikovatelných norem evropského práva. Postupovala proto správně, když při přiznání řádného starobního důchodu žalobkyni ode dne 11. listopadu 2005 vycházela z § 29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění a čl. 46 odst. 2 nařízení. Ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní republiky (dále jen "ČSFR") stěžovatelka pracovala na území Slovenské republiky a při aplikaci čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení tak na ni musí být pohlíženo jako na jakoukoliv jinou osobu pohybující se v rámci Evropské unie, která byla po určitou dobu zaměstnána v cizině a podléhala tak systému sociálního zabezpečení jiné země. Z tohoto důvodu nemůže mít stěžovatelka podle soudu nárok na dorovnání výše důchodu pobíraného od slovenského nositele důchodového pojištění. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). V první kasační námitce vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu, podle něhož nebylo v dané věci rozhodující přiznání předčasného starobního důchodu. Členění na předčasný a řádný starobní důchod je dle ní totiž v teorii i praxi používáno jen pro rozlišení starobního důchodu podle příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění a nejedná se tak o právní terminologii, pročež předčasný starobní důchod představuje starobní důchod, což ostatně vyplývá i z § 4 zákona o důchodovém pojištění, který používá toliko jeden pojem "starobní důchod". Ze skutečnosti, že starobní důchod jí byl přiznán dne 29. prosince 2003, tedy před přistoupením České republiky k Evropské unii, stěžovatelka v kasační stížnosti dovozuje svůj nárok na dorovnání výše starobního důchodu, jenž pobírá od slovenského nositele důchodového pojištění. Podle další stížnostní námitky by stěžovatelce vznikl tento nárok i v případě, že by jí byl starobní důchod přiznán ke dni 11. listopadu 2005, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie. Upozorňuje na skutečnost, že je sice nesporné, že její zaměstnavatel měl ke dni rozdělení ČSFR sídlo na území Slovenské republiky a doby důchodového zabezpečení získané před tímto dnem se tak podle čl. 20 Smlouvy o sociálním pojištění považují za slovenské doby důchodového zabezpečení, s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/06, IV. ÚS 158/04 a II. ÚS 405/02 argumentuje tvrzením, že společný stát měl do konce roku 1992 jednotný systém důchodového zabezpečení, a proto z hlediska tehdejšího práva bylo irelevantní, ve které části Československa byl občan zaměstnán, respektive kde měl sídlo jeho zaměstnavatel, pročež dle judikatury Ústavního soudu na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu nelze nahlížet jako na zaměstnání v cizině. Jelikož takové rozlišování mezi občany České republiky je Ústavním soudem považováno za diskriminující, neboť není podloženo objektivními a rozumnými důvody, stěžovatelka vyslovuje názor, dle něhož s ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání tedy nemůže jít rozpad Československa k její tíži a doba důchodového zabezpečení odpracovaná před jeho zánikem musí být zohledněna při stanovení výše jejího českého starobního důchodu. Poukaz soudu a České správy sociálního zabezpečení na nařízení nepovažuje ve své kasační stížnosti za přiléhavý, neboť nemá žádný vliv na povinnosti vyplývající z čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení, který je podle čl. 2 a přílohy č. III nařízení nadále aplikovatelný na problematiku posuzování nároků na důchod občanů České republiky, jejichž zaměstnavatel měl ke dni 31. prosince 1992 sídlo na území Slovenské republiky jako součásti ČSFR, pročež na daný případ relevantní evropské právo nedopadá. Dále stěžovatelka namítla, že aplikace nařízení představuje porušení principů evropského práva, které mají přednost před jeho sekundárními právními předpisy. V tomto ohledu považuje za relevantní princip právní jistoty, zákaz retroaktivity a ochranu nabytých práv. U nově přistupujících států jsou normy evropského práva účinné dnem vstupu do Evropské unie, pokud zde neexistuje explicitní přechodné ustanovení. Použití nařízení na dobu před vstupem České republiky do Evropské unie považuje za příklad pravé retroaktivity, neboť v dané věci jím došlo ke zkrácení jejích nabytých práv. Ústavní soud sice doposud dle ní řešil pouze případy vzniku nároku na důchod před přistoupením České republiky k Evropské unii, v nichž konstatoval, že aplikace evropského práva by