IV.ÚS 3401/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3401/16 ze dne 13. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Třebízského 175, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2016 č. j. 28 Co 243/2016-869 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 11. 2015 č. j. 30 Nc 433/2014-606, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2016, doplněné podáním ze dne 4. 11. 2016, A. V. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci péče o nezletilou dceru A. V. (dále jen "nezletilá"), a v řízení o návrhu otce na změnu výchovy a o úpravu styku. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti. Otec se domáhal vydání rozsudku, kterým by nezletilá dcera byla svěřena do jeho péče a matce byla uložena povinnost platit výživné ve výši stanovené rozhodnutím soudu. Dne 5. 11. 2015 rozsudkem č. j. 30 Nc 433/2014-606 Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") návrh otce na změnu výchovy zamítl (výrok I) a upravil styk otce s nezletilou (výroky II a III). Na základě obsáhlého dokazování soud dospěl k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí nezletilé. Znaleckým posudkem a výslechem znalců, jakož i zprávou z Centra psychologicko-sociálního poradenství, bylo prokázáno, že oba rodiče jsou schopni nezletilou vychovávat, nicméně svými vzájemnými konflikty a negativním vztahem zapříčinili tu skutečnost, že nezletilá se nemůže cítit v bezpečí ani u jednoho z nich. Pro svůj další vývoj potřebuje stabilní prostředí, a střídavá péče tak nepřichází v úvahu. Sami rodiče jsou tak vinni tím, v jakém psychickém stavu se nezletilá nachází, a to bez ohledu na míru jejich zavinění. Dne 29. 7. 2016 rozsudkem č. j. 28 Co 243/2016-869 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání J. V. (dále jen "matka") proti výrokům II a III, a k odvolání otce proti výroku I, rozsudek okresního soudu ze dne 5. 11. 2015 č. j. 30 Nc 433/2014-606 ve výrocích II a III změnil, upravil styk otce s nezletilou (výrok I), a ve výroku I rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok III). Odvolací soud konstatoval, že komunikace mezi rodiči nezletilé je velmi špatná a že vzájemné vztahy rodičů jsou velmi konfliktní, až nenávistné. Rodiče mají odlišné výchovné postupy a rozdílná a nesmiřitelná výchovná prostředí by mohla způsobit u nezletilé až rozštěpení osobnosti. Pro nezletilou je důležité jedno výchovné prostředí. U obou rodičů je výchovné prostředí závadné, u matky je ale přece jen příznivější vzhledem k věku a pohlaví nezletilé, a méně zatěžující. Střídavá péče dává větší prostor ke konfliktům a není v zájmu nezletilé, což znalci dostatečně vysvětlili. III. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva na ochranu proti neoprávněnému zasahováním do soukromého a rodinného života, na spravedlivý proces, a na výchovu a péči o dítě, a korespondující práva nezletilé, jakož i právo obou domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, zaručená především v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel je toho názoru, že při rozhodování o svěření dítěte do péče je nezbytné vycházet z předpokladu, že v nejlepším zájmu nezletilého dítěte je zásadně střídavá péče, která není pouze právem rodičů, ale také jejich povinností, jak plyne z řady rozhodnutí Ústavního soudu, na něž poukázal. Obecným soudům stěžovatel vytkl, že náležitým způsobem nezjišťovaly přání nezletilé a neřídily se kritérii nejlepšího zájmu dítěte stanovenými Ústavním soudem pro svěřování dítěte do péče. Dosavadním postupem obecných soudů se cítí diskriminován ve svém právu na výchovu a péči o dítě. K doplnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu předložil "Zprávu z psychologického vyšetření" Střediskem ROSA, z. s., ze dne 19. 10. 2016, a uvedl, že ji ke dni odeslání ústavní stížnosti neměl k dispozici a dle jeho názoru má podstatný význam pro rozhodování ve věci. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel tvrdil porušení práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy. Ústavní soud neshledal, a z ústavní stížnosti ani nevyplývá, jakýkoliv náznak porušení požadavků spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, a v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nadále ji tudíž bude posuzovat jen z hlediska tvrzeného porušení základních práv a svobod zaručených v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, jimž koresponduje právo na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Článek 10 odst. 2 Listiny má následující znění: "Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života." Podle čl. 32 odst. 4 Listiny: "Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona." Čl. 8 Úmluvy zní: "1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných." Ústavní soud je toho názoru, že každá soudní úprava práv a povinností rozvedených rodičů k nezletilým dětem je svým způsobem zásahem do výše uvedených základních práv, což však samo o sobě neznamená, že se vždy musí nutně jednat o zásah protiústavní, neboť primárně se zpravidla jedná o důsledek jednání rodičů, kteří se neshodnou na výkonu rodičovské péče. Takový soudní zásah by byl porušením čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, pokud by nebyl "v souladu se zákonem", nesledoval legitimní cíl nebo cíle podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a nebyl pro dosažení sledovaného cíle nebo cílů "nezbytný v demokratické společnosti." Každý zásah do rodinného života resp. do práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení rodičovské péče je současně i porušením Listiny a Úmluvy. Ústavní soud je oprávněn soulad se zákonem v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují. Z napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že měla svůj základ v zákoně, zejména v ustanovení § 891 odst. 1 o. z., dle něhož "Nedohodnou-li se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví.", a sledovala ochranu zájmů dětí, což je podle ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "předním hlediskem" při jakékoliv činnosti týkající se dětí a legitimním cílem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Zbývá proto posoudit, zda rozsah styku s nezletilou může být považován za "nezbytný v demokratické společnosti", což vyžaduje posoudit, zda důvody uvedené k ospravedlnění tohoto opatření byly relevantní a dostatečné pro účely výše citovaných článků Listiny a Úmluvy. Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich jurisdikce v oblasti výchovy a styku rodičů s dětmi, ale spíše posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení. Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření do výchovy Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") uznal, že obecné soudy požívají širokou