IV.ÚS 3402/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3402/13 ze dne 4. 6. 2014 N 115/73 SbNU 793 Platné uzavření smlouvy o rozhodčí doložce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 4. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 3402/13 ve věci ústavní stížnosti Marcely Blažkové, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha-Karlín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2011 č. j. 6 C 605/2009-236 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 72 Co 130/2012-293, jimiž bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 1022/2013-363, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a ve věci návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhu na uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5 a vedlejšího účastníka zájmového sdružení CREDITOR, z. s. p. o. I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2011 č. j. 6 C 605/2009-236, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 72 Co 130/2012-293 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 1022/2013-363 bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbývající části se návrh odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. řízení zastaveno, rovněž zrušení uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, a zrušení rozhodnutí dovolacího soudu o zamítnutí dovolání. Dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a o uložení povinnosti k úhradě nákladů ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). II. 2. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 a argumentace obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, že tento soud zastavil řízení ve věci určení vlastnického práva. Stěžovatelka se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí s odůvodněním, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřená dne 14. 9. 2009 se žalovaným zájmovým sdružením CREDITOR, z. s. p. o., (vedlejší účastník) je absolutně neplatná. Soud za použití ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. dovodil, že žalovaný po právu namítl nedostatek pravomoci soudu, neboť účastníci řízení mezi sebou ve smlouvách ze dne 14. 9. 2009 a 16. 9. 2009 o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva sjednali srozumitelně a vážně rozhodčí doložku o tom, že veškeré majetkové spory mezi nimi budou rozhodovány v rozhodčím řízení. Smlouvy přitom obsahují přímé určení rozhodce ad hoc Mgr. Jána Vaškeviče a odkazují na použití Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě § 19 odst. 1 zákona č. 301/1992 Sb, o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by rozhodčí doložky byly neplatné z důvodů jejího jednání v duševní poruše; nejedná se o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 občanského zákoníku a na daný případ tak ani nedopadá ustanovení § 57 odst. 3 občanského zákoníku, jímž stěžovatelka odůvodnila své odstoupení od smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva. 3. Městský soud závěry soudu prvního stupně o nezbytnosti zastavit řízení potvrdil, neboť shodně shledal, že mezi účastníky byla platně sjednána rozhodčí doložka. Tyto závěry shledal správnými i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o zamítnutí dovolání. 4. Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí a je přesvědčena, že její věc spadá do pravomoci soudů. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje sled událostí, které předcházely podání žaloby, a průběh jednání před civilními soudy. 5. Shodně jako v řízení u civilních soudů namítá, že předmětné rozhodčí doložky jsou neplatné v důsledku neplatnosti předmětných (hlavních) smluv o poskytnutí půjčky a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Důvod neplatnosti veškerých smluv spatřuje v tom, že je uzavřela v duševní poruše; smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zákonnými ustanoveními o spotřebitelských smlouvách; stěžovatelka je uzavřela v omylu o jejich obsahu a významu, který u ní vyvolal žalovaný nesprávnou interpretací jejich obsahu; smlouvy jsou v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o smlouvy lichevní; stěžovatelka od nich z opatrnosti dopisy ze dne 25. 11. 2009 a 10. 2. 2010 odstoupila. 6. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce, účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej dále podrobněji rekapitulovat. III. Vyjádření účastníků 7. Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastník ve vyjádření v podstatě zdůraznil správnost argumentace uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí. 8. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl. IV. 9. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. 10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 11. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto ani soudem nadřízeným civilním, trestním a správním soudům. Je oprávněn do rozhodovací pravomoci těchto soudů zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace podústavního práva těmito soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, kdy dojde k porušení některé z norem tohoto práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). 12. Právě naposledy zmíněnou vadou, tj. přepjatě formalistickou intepretací, jejímž důsledkem bylo porušení práva na přístup k soudu, však byl zatížen postup soudů v projednávané věci. 13. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se sice všemi námitkami stěžovatelky (shodnými jako v ústavní stížnosti) ohledně neplatnosti rozhodčí doložky velmi podrobně zabývaly, nicméně při jejich posuzování se zaměřily pouze na formální posouzení platnosti rozhodčí doložky, aniž by tento specifický případ posoudily v kontextu všech velmi závažných okolností, které na základě důkladného dokazování nesporně vyšly najevo. 14. Ústavní soud má výhrady již ke způsobu, kterým civilní soudy posoudily charakter předmětných (hlavních) smluv z hlediska možného podřazení pod smlouvy spotřebitelské. Z tohoto hlediska totiž přihlédly jen k tomu, že stěžovatelka podpisem žádosti o poskytnutí půjčky ze dne 31. 8. 2009, jakož i při jednání konaném mezi účastníky dne 3. 9. 2009 opakovaně projevila vůči žalovanému záměr využít čerpané finanční prostředky výlučně pro účely svého zamýšleného podnikání. Dospěly proto k závěru, že nejde o spotřebitelnou smlouvu ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 občanského zákoníku. Nijak však nehodnotily, zda tento, byť navenek prezentovaný, ale nijak nekonkretizovaný postoj stěžovatelky, mohl být míněn vážně (ve smyslu schopnosti stěžovatelky rozpoznat rozdíl mezi smlouvou uzavřenou spotřebitelem a podnikatelem) a zda vedlejší účastník mo