IV.ÚS 3402/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3402/14 ze dne 15. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. D., zastoupené Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Dlouhá 53/6, Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 74 T 91/2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2013, sp. zn. 3 To 110/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 829/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 74 T 91/2009, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byla dle § 250 odst. 3 trestního zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, přičemž podle § 60a odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za použití § 58 odst. 1 trestního zákona, byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a nad stěžovatelkou byl současně vysloven dohled probačního úředníka. Stěžovatelce byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), také uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku ve výši 1.295.164,- Kč. Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 2. 8. 2013, sp. zn. 3 To 110/2013, tak, že odvolání stěžovatelky a odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatelky zamítl podle § 256 trestního řádu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 829/2014, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Dovolací soud nedostatečným odůvodněním, jakož i nedostatečným a nesprávným přezkumem namítané rozhodovací činnosti nižších soudů, a odvolací soud nedostatečným a nesprávným přezkumem namítaného rozhodnutí soudu prvního stupně a soud prvního stupně nesprávným a nezákonným rozhodnutím porušily podle stěžovatelky její ústavou zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka zaměřuje svou ústavní stížnost zejména proti usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za zcela nepřezkoumatelné pro absenci náležitého odůvodnění, vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání vůbec věcně neposoudil a neuvedl konkrétní důvody pro zamítnutí jinak v rámci dovolání přijatelných námitek. Stěžovatelka namítá, že z napadeného rozhodnutí nelze seznat, proč byla část dovolacích námitek vyhodnocena jako nepřijatelná a která část námitek byla vyhodnocena jako přijatelná, ale nedůvodná, a proč dovolací soud k takovému závěru dospěl. Aby stěžovatelka poukázala na porušení svých základních práv obecnými soudy a opomíjení tohoto porušení Nejvyšším soudem, rekapituluje dále v ústavní stížnosti své námitky uplatněné v dovolání. Stěžovatelka v dovolání namítala absenci zákonného znaku vytýkaného trestného činu podvodu, a to omyl poškozené společnosti, který podle ní nebyl jednoznačně prokázán a naopak byl zcela vyloučen. Dále stěžovatelka namítala absenci skutkového zjištění spočívajícího v tom, že v době, kdy nakládala s peněžními prostředky na svých bankovních účtech, měla informaci o tom, že se jednalo o prostředky poškozené společnosti. V této souvislosti stěžovatelka také namítala, že soud neprovedl důkazy, které navrhovala, a které jsou přitom stěžejní pro posouzení její viny. V rámci další dovolací námitky pak stěžovatelka brojila proti skutkovému závěru o neexistenci pana Juchelky, ke kterému podle ní soudy dospěly na základě nedostatečné důkazní situace. Dle stěžovatelky z tohoto důvodu nebylo prokázáno, že jejím jednáním byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu a byla také porušena zásada in dubio pro reo. Stěžovatelka v dovolání uplatnila také námitku absence posouzení otázky naplnění obligatorní materiální podmínky použití vyšší trestní sazby. V této souvislosti uvedla, že tato podmínka naplněna nebyla, a to z důvodu zanedbatelného následku v majetkové sféře poškozeného, kterému ve vztahu k jeho majetkovým a provozním poměrům byla způsobena škoda v bezvýznamném a bagatelním rozsahu, v důsledku čehož není dáno ani podstatné zvýšení nebezpečnosti jednání stěžovatelky pro společnost. Podle stěžovatelky se obecné soudy dopustily také nesprávného hodnocení přitěžující okolnosti, když okolnost vyšší škody přičetly stěžovatelce opakovaně, přestože je již zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když znovu vznáší námitky již opakovaně uplatněné v řízení před obecnými soudy. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Kromě té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka brojí proti kvalitě odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, spočívá ústavní stížnost stěžovatelky především ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, což je patrné z rekapitulace uplatněných dovolacích námitek. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné lib