IV.ÚS 3411/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3411/10 ze dne 10. 8. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jan Musila o ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, AK se sídlem Velké náměstí č. 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 čj. 28 Cdo 4166/2009-406 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v řízení o zaplacení částky 1 700 000,- Kč s příslušenstvím. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 C 272/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že nalézací soud rozhodoval ve věci opakovaně, až rozsudkem ze dne 24. 6. 2008 čj. 9 C 272/2002-329 vyhověl žalobě manželů P. a M. P. a zavázal žalovaného stěžovatele povinností zaplatit jim částku 1 700 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 25. 11. 1999, kterou žalobci koupili od stěžovatele nemovitosti v k. ú. Malšova Lhota a zaplatili za ně žalovanou částku, je absolutně neplatná. Předmětné nemovitosti byly prodány celkem třikrát a soud v rámci řešení předběžné otázky dospěl k závěru o absolutní neplatnosti již v pořadí první kupní smlouvy ze dne 27. 8. 1997, uzavřené mezi původním vlastníkem předmětných nemovitostí L. K. jako prodávajícím a obchodní společností INVEST-UNITED, s. r. o., jako kupujícím. V důsledku neplatnosti prvotní smlouvy pak byly podle soudu absolutně neplatné i všechny následné úkony, tedy i v pořadí druhá kupní smlouva ze dne 13. 8. 1999 o převodu předmětných nemovitostí ze společnosti INVEST-UNITED na stěžovatele a ze stěžovatele na žalobce (třetí kupní smlouva), neboť platí, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 4. 2009 čj. 21 Co 491/2008-373 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud označil závěry nalézacího soudu jako správné a dodal, že za důvod vzniku bezdůvodného obohacení stěžovatele na úkor žalobců podle § 451 obč. zák. lze považovat i neplatnost kupní smlouvy z toho důvodu, že v písemné kupní smlouvě byla uvedena jiná kupní cena (1 000 000,- Kč), než jaká byla skutečně sjednaná. Odvolací soud rovněž potvrdil právní názor okresního soudu o tom, že nárok žalobců nebyl promlčen, jednak proto, že žalovaný stěžovatel dluh uznal, a jednak proto, že žaloba byla podána v otevřené promlčecí lhůtě podle § 107 obč. zák. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné. Potvrdil, že nalézací a odvolací soud správně hodnotily kupní smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a žalobci jako simulovaný právní úkon, bez ohledu na to, zda prodávající byl či nebyl vlastníkem převáděných nemovitostí, a že disimulovaný právní úkon, kupní smlouva s dohodnutou cenou 1 700 000,- Kč, je neplatný pro nedostatek písemné formy. Dovolací soud se s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 7. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, také vyjádřil k charakteru vzájemného plnění s přihlédnutím k tomu, že žalobci vrátili předmětné nemovitosti jejich původnímu vlastníku L. K., který se v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 297/99 domohl žalobou proti žalovaným manželům P. určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem rozsudkem ze dne 1. 11. 2000 čj. 8 C 297/99-93, který nabyl právní moci dne 21. 12. 2000. Dovolací soud vyložil, že mezi stěžovatelem a žalobci vznikl synallagmatický závazek ve smyslu § 457 obč. zák., na jehož charakteru "... nic nemění ani okolnost, že předmětné nemovitosti, které žalovaný neplatně převedl na žalobce, byly na základě pravomocného rozsudku "vráceny" nikoliv smluvnímu partnerovi žalobců (žalovanému), ale skutečnému vlastníku L. K. ,,Vrácením" předmětných nemovitostí žalobci splnili svou povinnost vyplývající ze synallagmatického závazku. Jelikož vlastnické právo se v souladu s § 100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje, nemohli žalobci vznést proti L. K. jako vlastníku námitku promlčení. V souladu s § 107 odst. 3 obč. zák. proto promlčení nemůže namítat ani žalovaný. Protože žalovanému námitka promlčení nepřísluší, je pro posouzení věci nerozhodné, zda k promlčení práva skutečně došlo, tedy i to, zda subjektivní promlčecí doba marně uplynula nebo zda došlo k platnému uznání dluhu". Dovolacími námitkami, kterými stěžovatel oponoval právnímu hodnocení kupních smluv předcházejících kupní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelem a žalobci, a námitkou, že výrok rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 8 C 297/99 není pro stěžovatele a žalobce v tomto řízení závazný, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť je nepovažoval pro posouzení věci samé za rozhodné. Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnul skutkový stav věci, zrekapituloval průběh a výsledky řízení a vytkl Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v dovolání. Vyjádřil přesvědčení, že i ve světle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu bylo posouzení platnosti v pořadí první a druhé kupní smlouvy klíčovým stejně jako rozhodnutí, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí a komu měly být vráceny. Pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že první a druhá kupní smlouva byly platnými právními úkony a že stěžovatel byl ke dni uzavření kupní smlouvy s žalobci jejich vlastníkem, pak při akceptaci závěru Nejvyššího soudu o neplatnosti této třetí kupní smlouvy bylo povinností žalobců vrátit nemovitosti stěžovateli. Pokud svoji povinnost nesplnili, necítí stěžovatel povinnost vrátit jim obdržené peněžní prostředky. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 2. 2011 upozornil, že stěžovatel nezpochybnil závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterou uzavřel s žalobci, z důvodu fiktivně uvedené kupní ceny, ale brojil pouze proti závěru, dle kterého je pro posouzení věci nerozhodné, zda kupní smlouva je neplatná sama o sobě nebo zda je neplatná i proto, že stěžovatel ve skutečnosti nikdy nenabyl předmětné nemovitosti, jež byly předmětem této smlouvy. Nejvyšší soud naznačil důsledky, ke kterým by vedl výklad práva zastávaný stěžovatelem, a odmítl ho jako nepřijatelný, odporující zásadám spravedlnosti s tím, že naopak výklad zastávaný soudem nevylučuje, aby se stěžovatel zhojil na jiných osobách. Podle soudu, je-li stěžovatel přesvědčen, že všechny kupní smlouvy byly uzavřeny platně, může se na L. K. na základě vlastnické žaloby domáhat vydání (vyklizení) předmětných nemovitostí s tím, že ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2000 čj. 8 C 297/99-93 nejde o překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř.; naopak pokud by stěžovatel vycházel ze závěru, že smlouva uzavřená mezi L. K. a společností INVEST-UNITED, s. r. o., byla neplatná a on tedy koupil předmětné nemovitosti od nevlastníka, mohl by se zhojit na společnosti INVEST-UNITED, i když je zřejmé, že může jít o nárok nedobytný, neboť tato obchodní společnost je v současné době v likvidaci. Nejvyšší soud zopakoval, že pro posouzení věci byl rozhodný toliko závěr, že žalobci se nemohli stát vlastníky předmětných nemovitostí, a proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. V replice ze dne 2. 3. 2011 stěžovatel charakterizoval obsah vyjádření Nejvyššího soudu jako opožděné snášení právních argumentů ohledně otázky platnosti první a druhé kupní smlouvy. Stěžovatel rozebral argumenty dovolacího soudu a podrobně na ně reagoval se závěrem, že na podané ústavní stížnosti trvá. V podání ze dne 13. 5. 2011 stěžovatel zdůraznil konkrétní aspekty posuzované věci, zejména to, že považuje všechny předcházející kupní smlouvy za platné a že kupní smlouvu se společností INVEST-UNITED uzavíral v dobré víře, že prodávající je vlastníkem předmětných nemovitostí, což bylo podpořeno údaji z katastru nemovitostí. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II.ÚS 165/11 s tím, že nabyvatel jednající v dobré víře má přednost před vlastníkem nemovitostí. Stěžovatel uzavřel, že si je vědom své povinnosti vrátit žalobcům jimi požadovanou částku, to ovšem v případě rozhodnutí soudu o tom, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a poté, co mu budou předmětné nemovitosti vráceny. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úml