IV.ÚS 3412/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3412/23 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti molton, s. r. o., sídlem Heřmanova 597/61, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Petrem Macákem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 159/2022-36 ze dne 24. října 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") platebními výměry č. j. 6928346/15/2007-50522-110598 ze dne 5. listopadu 2015 a č. j. 6928145/15/2007-50522-110598 ze dne 6. listopadu 2015 určil stěžovatelce za zdaňovací období říjen 2012 nadměrný odpočet ve výši 55 565 Kč a za prosinec 2012 nadměrný odpočet ve výši 11 493 Kč, neboť neuznal část jí tvrzeného nároku na osvobození od daně z přidané hodnoty z dodání mrazírenských masových produktů do jiného členského státu Evropské unie. Důvodem bylo neprokázání naplnění podmínek stanovených v § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Stěžovatelka podala proti platebním výměrům odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 26955/17/5300-22443-712144 ze dne 21. června 2017 odvolání zamítl a platební výměry potvrdil. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nejprve rozsudkem č. j. 14 Af 7/2017-59 ze dne 19. října 2020 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala oprávněnost uplatněného nároku na odpočet, jelikož její doklady o přepravě daného zboží spolehlivě neprokazovaly naplnění podmínek pro osvobození od daně podle § 64 zákona o DPH. Nejvyšší správní soud však rozsudkem č. j. 9 Afs 274/2020-61 ze dne 10. února 2022 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního soudu městský soud pochybil tím, že se nevyjádřil k námitce neutralizace dokladů při dopravě a k tvrzení vedlejšího účastníka o personálním a majetkovém propojení stěžovatelky a její dodavatelky obchodní společnosti Žouželka s. r. o. (dále jen "dodavatelka") Nejvyšší správní soud městskému soudu také doporučil, aby v novém rozhodnutí rozvedl závěry o nesrovnalosti v dokladech, kvůli kterým nebyl stěžovatelce přiznán nárok na osvobození od DPH. Městský soud rozsudkem č. j. 14 Af 7/2017-97 ze dne 23. srpna 2022 žalobu opět zamítl. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Tu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Dovodil, že městský soud v druhém rozsudku závěry uvedl již konkrétněji. Vedlejší účastník a městský soud dostatečně vysvětlili, v čem shledali nedostatky v předložených dokladech a proč neměli za prokázané, že došlo k dodání zboží do jiného členského státu osobě registrované k dani. To platí i pro námitky týkající se nepravdivých tvrzení o personálním a majetkovém propojení stěžovatelky a dodavatelky a k neutralizaci dokladů. Městský soud také dostatečným způsobem zdůvodnil, proč nebyly pochybnosti daňových orgánů založeny na pouhých drobných formálních nepřesnostech v jednotlivých nákladních CMR listech a dalších dokladech, jak tvrdila v kasační stížnosti stěžovatelka. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka setrvává na tom, že správci daně předložila veškeré dokumenty obvykle provázející obchodní transakce tohoto typu, jimiž v dané době disponovala, a řadu důkazů a tvrzení doplnila nad jejich rámec. Správce daně k nim však z větší části nepřihlédl nebo je posoudil izolovaně, popř. je interpretoval nepřesně nebo neúplně. K vysvětlení stěžovatelky nepřihlédl, příp. interpretoval běžné obchodní praktiky v negativním kontextu, aniž by je výslovně označil za protiprávní. Některé skutečnosti použil jen zčásti, a to takovým způsobem, aby vytvořily negativní obraz stěžovatelky, jiné skutečnosti záměrně nezjišťoval, nebo doplnil skutečnosti podle vlastního uvážení, aby zapadaly do celkového negativního obrazu stěžovatelky (např. osobní a finanční propojení s dodavatelkou). Taktéž správní soudy hodnotily důkazy bez vzájemných souvislostí (výpisy z účtů o platbách a tvrzeni jednatelů, resp. potvrzení CMR listů a tvrzení mrazíren) a pouze výběrově (nevypořádaly se s prohlášením dopravce obchodní společnosti DANEOLA s. r. o. a dodavatelky ze dne 13. listopadu 2013). Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku pouze opakoval tvrzení správce daně a rozpory mezi písemnými podklady a tvrzeními jednatelů odběratelů a mrazíren ponechal bez objasnění. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. srpna 2007 (N 132/46 SbNU 237); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud v rozhodnutích setrvale konstatuje [např. nález sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. dubna 1996 (N 35/5 SbNU 283)], že daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat, ale také tvrzení doložit. Tato zásada je vyjádřena v § 92 odst. 3 daňového řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Současně je nutno mít na paměti, že se v daňovém řízení uplatňuje zásada projednací, spočívající v tom, že správní orgán není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Povinností správce daně je především chránit zájmy státu, jimiž se v této souvislosti rozumí zájem státu stanovit a vybrat v zákonem stanovené výši a lhůtě příslušné daně, přičemž dbá i na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a dalších osob zúčastněných v daňovém řízení. Uvedenou zásadu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, že by jí byla popřena v zákoně následně vyjádřená právní úprava důkazní povinnosti daňového subjektu. 9. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal extrémní vybočení z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před Nejvyšším správním soudem a která jím byla dostatečným způsobem vypořádána. 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá nesprávně zjištěný skutkový stav, jde-li a) o uvedení odběratelů v rámci CMR listů (rozporné skutkové závěry se skutečným obsahe