IV.ÚS 3416/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3416/20 ze dne 25. 5. 2021 N 104/106 SbNU 181 K ústavněprávním aspektům tzv. „ztráty šance“ a její aplikaci v praxi   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. Š. st., 2. L. Š. a 3. V. Š. ml. a 4. L. V., zastoupených JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou, sídlem Hrádková 1017, Praha 21 - Újezd nad Lesy, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 25 Cdo 1014/2020-431, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 17 Co 175/2018-416 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 12 C 150/2012-334, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a Nemocnice Jihlava, příspěvkové organizace, sídlem Vrchlického 4630/59, Jihlava, zastoupené Mgr. Petrem Navrátilem, advokátem, sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 25 Cdo 1014/2020-431 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 25 Cdo 1014/2020-431 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů (jako pozůstalých), kterou se z titulu náhrady škody domáhali 1. stěžovatel a 2. stěžovatelka na vedlejší účastnici každý zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím (výroky I a II) a 3. stěžovatel a 4. stěžovatelka každý částky 175 000 Kč s příslušenstvím (výroky III a IV). Dále rozhodl, že vedlejší účastnice a obchodní společnost Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (jako vedlejší účastnice na straně žalované) nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok V), a že 1. stěžovatel a 2. stěžovatelka jsou povinni zaplatit České republice státem zálohované znalečné každý ve výši 2 981 Kč (výroky VI a VII) a 3. stěžovatel a 4. stěžovatelka každý ve výši 2 159 Kč (výroky VIII a IX). Uvedený soud se zabýval tím, zda u vedlejší účastnice byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu na zdraví podle § 420 a 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. z."), kterou stěžovatelé jako rodiče a sourozenci utrpěli úmrtím N. K., a dospěl k závěru, že vedlejší účastnice sice porušila svou právní povinnost, kdy jí poskytovaná zdravotní péče byla non lege artis, ale že mezi protiprávním jednáním a poškozením zdraví pacientky není vztah příčinné souvislosti, kdy hlavní příčinou úmrtí byla cévní malformace mozku (krvácení z této malformace), k níž mohlo dojít bez závažné příčiny. Okresní soud se zabýval otázkou, zda by došlo k úmrtí, kdyby bylo provedeno ukončení těhotenství císařským řezem dne 7. 2. 2011, a dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že u pacientky byla určitá šance na přežití (podle znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 50%), tedy nikoliv převažující, k čemuž dodal, že náhradu škody nelze určit poměrně, neboť sama "ztráta šance" není škodou, ale jde o příčinnou souvislost. 3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I až V potvrdil, ve výrocích VI až IX jej změnil tak, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelům nepřiznává, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se plně ztotožnil s názorem okresního soudu, že zmíněný vztah příčinné souvislosti dán nebyl. K tomu dodal, že i když v tzv. medicínských sporech nelze postavit takový vztah zcela najisto, jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 (U 10/50 SbNU 451) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), na které bylo v řízení poukazováno, soudní praxe vyžaduje, aby byl prokázán alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či se stupněm hraničícím s jistotou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2217/2017 nebo ze dne 31. 7. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1628/2013). 4. Tento rozsudek napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ztotožnil se s výše uvedeným závěrem krajského soudu, přičemž k použití tzv. teorie ztráty šance, kde újmou není újma skutečně způsobená, ale je jí samotná ztracená příležitost (zde na přežití pacientky), uvedl, že budí v evropském kontextu značné kontroverze, a i ve věci, kterou zmínil Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 1919/08 (viz sub 3), byla v konečném rozhodnutí, stejně jako v předcházejících obdobných sporech, odmítnuta. Současně s poukazem na princip vázanosti soudu zákonem upozornil na nutnost inkorporace dané doktríny do vnitrostátní právní úpravy s tím, že ztráta šance na uzdravení (přežití) není s hodnotami chráněnými v § 442 a 444 o. z. totožná; nejde přímo o újmu na zdraví, životě či majetku, ale o svébytný druh abstraktní újmy bez jasného odrazu "ve faktickém světě". Dále se zabýval otázkou, zda nelze nalézt opodstatnění pro revizi dosavadního pojetí škody, a to cestou interpretace příslušných ustanovení občanského zákoníku či jejich analogického užití, a dospěl k závěru, že takový postup možný není, přičemž se vyjádřil k judikatuře Ústavního soudu, a to včetně nálezu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855), s tím, že byť je v něm zmíněna doktrína ztráty šance coby minoritní názor, Ústavní soud nedeklaroval, že by právě tato byla jediným možným ústavně konformním přístupem při řešení otázky problematického zjišťování příčinné souvislosti. Prosazují-li stěžovatelé, aby odpovědnost vedlejší účastnice byla stanovena v rozsahu, v jakém se podařilo prokázat míru pravděpodobnosti příčinné souvislosti s utrpěnou újmou, usilují o revizi daných závěrů. To Nejvyšší soud odmítl a vysvětlil, proč takto postupovat nelze, přičemž poukázal na § 2925 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dodal, že i kdyby měl být akceptován probabilisticko-proporcionální přístup, je nutno vycházet z toho, že je-li kauzalita detekovatelná toliko v rovině pravděpodobnostní, lze mít nastoupení odpovědnosti za opodstatněné, jsou-li ostatní předpoklady vzniku odpovědnosti přítomny ve značné intenzitě. To vyžaduje, aby adekvátnost příčiny a následku byla zřejmá, tedy že potenciální škůdce si musel být dobře vědom rizikovosti svého počínání, resp. že musel předvídat, že jeho jednání může vést k určitému škodlivému následku. A nebylo-li ani podezření na cévní mozkovou malformaci, pro zdravou ženu nebylo nastalé zvýšení tlaku před porodem a v jeho průběhu kritické a život ohrožující; komplikace vedoucí k úmrtí pacientky není obvyklým následkem daného stavu a nebyla ani predikovatelná, a proto by v předestřeném pojetí nemohlo být ani případné protiprávní jednání lékařů, které by této pacientce nedalo 50% šanci na přežití, adekvátní příčinou ani v tomto pojetí. II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že N. K. trpěla v těhotenství tzv. preeklampsií, jejímž příznakem je vysoký krevní tlak, otoky nohou, zvýšené množství bílkoviny v moči. Tato diagnóza byla stanovena dne 13. 1. 2011 a současně byla zahájena farmakologická léčba. Během kontrol na gynekologicko-porodnickém oddělení vedlejší účastnice v období od 31. 1. 2011 byly opakovaně tyto příznaky potvrzeny, naposledy dne 7. 2. 2011, přesto však jmenovaná nebyla hospitalizována, ale jen poslána domů s poučením, že si má měřit krevní tlak. V této době byla ve 37. týdnu těhotenství. Následující den (tj. 8. 2. 2011) ve večerních hodinách byla převezena na ambulanci s bolestmi břicha, velkými otoky nohou a vysokou hodnotou krevního tlaku. Byl diagnostikován rozvoj eklampsie a tzv. Hellpsyndromu a syndromu DIC. Nemocnice přistoupila okamžitě k ukončení těhotenství provedením císařského řezu, jmenovaná však dne 9. 2. 2011 zemřela, přičemž jako příčina smrti byla uvedena malformace s krvácením do mozkových struktur. Ze závěrů znaleckého posudku Všeobecné fakultní ne